Článek
Ministryně Alena Schillerová slavila minulý týden 62. narozeniny. Od svých vládních kolegů se dočkala jak materiálních, tak i zcela nemateriálních darů. V druhém případě ji obdaroval motoristický ministr Oto Klempíř, který věren svému rezortu pro ni složil vlastní píseň. Šlo už o druhou skladbu, ve které byl Klempíř interpretem a Schillerová její opěvovanou múzou.
Na dárky nemám
Ač na ministrovo dílko přicházejí na sítích rozporuplné reakce, narozeninový song se stal rychle virálním. „Já žádný dárky materiální pro tebe nemám. A když se ptáš, tak já odpovídám, že na ně nemám. Jsem chudý, ale ne duchem a má láska lítá vzduchem,“ zpívá Klempíř a s přáním Happy birthday skutečně „vzduchem“ posílá i pusu.
Zda ministryni financí zjevně improvizované přání potěšilo, není jasné. Přeci jen se nás v posledních měsících snaží přesvědčit, že zabrzdila inflaci, a její kolegové tvrdí, že s nástupem nové vlády roste i spotřební optimismus. Pokud si však ministr se zhruba dvousettisícovým platem stěžuje, že nemá na dárky pro oblíbenou kolegyni, nevěstí to o rostoucí životní úrovni českých občanů nic dobrého. Píseň tak nechtěně působí spíše jako trolling než jako gratulace.
Dluhová víla Alena
Narozeninový „love song“ pro Alenu Schillerovou ale není jedinou skladbou, kterou jí věnoval. Jak tento týden připomněli tvůrci podcastu Kecy a politika, z lásky k ní se vyznal už jednou – během večera, kdy podcasteři Michopulos a Pečenka slavili dva roky od odvysílání svého prvního pořadu.
Oto Klempíř byl tehdy jedním z vystupujících, když spolu s hudebnicí Beátou Hlavenkovou přezpívali duet Hany Zagorové a Petra Rezka z roku 1979 s názvem „Duhová víla“. Autorkou nového textu písně „Dluhová víla“ je Marta Bulínská a má jít o dialog Aleny Schillerové a Andreje Babiše. „Koukej, mince se koulí, mám jich na dlani víc, než ty… Jsi paní škod… Já ptám se tě – jsou-li tvým daním mé mince vhod…?“ zní začátek první sloky, která si ze současné ministryně otevřeně utahuje.
Zatímco tehdy šlo o jízlivou hříčku, dnešní tón je nápadně jiný. Jako by se mezi oběma skladbami odehrál malý osobní i politický příběh – cesta od škádlení k něčemu, co už téměř připomíná něžné vyznání.
Ministerské oživení dvorské lyriky
V aktuální narozeninové skladbě se Schillerová mění v objekt obdivu, adresátku upřímně působících veršů, ba téměř v múzu. Pokud bychom měli Klempířovu tvorbu číst jako kroniku vztahu k veřejným financím, pak se z „Dluhové víly“ stala víla milostná – a rozpočtová satira se nenápadně proměnila v něco, co připomíná spíše osobní PR.
Proměna Klempířovy tvorby i jeho veřejného postoje tak trochu připomíná starý literární motiv: hrdina, který nejprve zesměšňuje, aby nakonec podlehl kouzlu. Jen zde místo osudové ženy stojí ministryně financí a místo sonetů přichází improvizované verše o tom, že na dárky nemá.
Vládní soundtrack
Nabízí se ovšem i méně poetické vysvětlení. V politice totiž někdy nebývá daleko od kritiky k náklonnosti – zvlášť když se obojí odehrává před publikem a s ohledem na dosah. A tak zatímco veřejnost řeší inflaci, rozpočet, bezpečnost země nebo plánované „vyhladovění“ veřejnoprávních médií, vládní kolegové si mezi sebou vyměňují písně, které se pohybují někde mezi recesí, marketingem a nečekaným návratem dvorské lyriky – jen s tím rozdílem, že místo krále je tu rozpočet a místo lásky sledovanost.
Jisté je jediné: pokud by se tento trend ujal, mohli bychom se brzy dočkat celého alba. A v něm by se vláda Andreje Babiše konečně dočkala toho, co jí tak palčivě chybí – soundtracku. A až jednou budeme vzpomínat na to, jak se v Česku „utahovaly šrouby“ demokratickým institucím a občanské společnosti, můžeme si k tomu alespoň pouštět milostné balady, které onomu vzpomínání dodají aspoň trochu sladkobolné atmosféry.
