„Taky mě bili a teď jsem slušný člověk.“ Čtenáři hájí násilnou ředitelku

Tým pořadu Ve Stínu z redakce Seznam Zpráv zveřejnil svědectví o případu ředitelky soukromé školky a školy v Českých Budějovicích, která používala zakázané „výchovné“ metody. Děti bila, tahala za uši, plačící svěřence zavírala samotné do umývárny, křičela na ně a vydávala nesmyslné zákazy. O hrubém chování neměl dlouho nikdo z rodičů ani ponětí.

Po kauze týkající se pražské školy Heřmánek je to další otřesné svědectví. Ukazuje, že ani dnes nejsou děti ve školách automaticky chráněny před ponižováním, zastrašováním a násilím ze strany dospělých, kterým je rodiče v dobré víře svěřili.

Co si z útlého dětství odnese chlapec, který se údajně příliš pomalu oblékal, a proto ho dospělá osoba táhla za ucho po chodbě, aby ho pak „potrestala“ tím, že ho zavřela samotného do umývárny? Jak narušené bude sebevědomí předškoláků a prvňáčků, které ředitelka fyzicky trestala nebo na ně denně křičela? Andrea, bývalá pedagožka školky, to shrnula následovně: „Když si z takového prostředí nese trauma dospělý, jak na tom asi budou malé děti, které tam docházely roky.“

Ředitelka již nepůsobí ani ve školce, ani ve škole. Bývalí učitelé ale popisují její hrubé chování v průběhu dlouhých osmi let.

Po zveřejnění takových informací by člověk čekal především šok, pobouření a otázky, jak je možné, že se něco podobného mohlo ve školce a škole tak dlouho dít. Jenže reakce části veřejnosti je překvapivě jiná. Někteří - zejména starší - čtenáři se ředitelky zastávají. Její jednání omlouvají tím, že „je také bili a vyrostli z nich díky tomu slušní lidé“, jiní zpochybňují práci redakce nebo vůbec nechápou, proč má být takový případ „kauzou“. Přiznám se, že čtení diskuse mnou otřáslo ještě více než kauza samotná.

Skutečnost, že člověk bití také zažil a „přežil“, má dokázat, že mu neublížilo. A poslušnost, kterou násilí dokáže vynutit, je pro některé důkazem, že šlo o správný výchovný prostředek. Bez ohledu na to, že „žádoucího“ chování bylo dosaženo strachem, nikoli tím, že dítě pochopilo, proč je správné.

Jako Husákovo dítě jsem hrubé chování ve školce i škole zažila také. Běžný byl křik, izolace od ostatních, rány do zad nebo ponižování před ostatními dětmi. Výsledkem mohlo být okamžitě klidné a poslušné dítě, které paní učitelku nezdržovalo a nic od ní nechtělo.

Vzpomínám si, že jako zhruba pětiletá jsem se jednou z nějakého důvodu ocitla s dalšími čtyřmi dětmi bez dozoru a zamčená v jedné místnosti školky, zatímco ostatní byli na zahradě. Jeden živý chlapec hledal způsob, jak se hýbat, a při jednom z akrobatických kousků si až do krve rozsekl obličej. Na ošetření musel čekat do doby, než se třída vrátí. Následoval učitelčin křik a posléze i stížnosti rodičům. Za jediného „viníka“ pak byl označen onen „neposlušný“ chlapec.

To, že bylo určité zacházení s dětmi kdysi běžné a společensky přijatelné, z něj zpětně nedělá správnou výchovu. Nebylo v pořádku, když vás učitelé bili, ponižovali, křičeli na vás nebo vyžadovali slepou poslušnost. A nebylo v pořádku, když se k vám stejným způsobem chovali vaši rodiče.

Potřeba ospravedlnit si jejich tehdejší chování je přirozená. Připustit si, že se na vás někdo v dětství dopouštěl násilí, může být bolestivé. Může to ale být také první krok k tomu, abychom přestali obhajovat něco, co nám ublížilo a může na nás mít vliv dodnes.

O české společnosti se často říká, že nemá ráda děti ve veřejném prostoru. Jejich přirozená živost a hlučnost některé dospělé dráždí natolik, že mají pocit, že do kaváren či restaurací nepatří, dokud nevydrží zcela potichu sedět u stolu, jíst příborem a pokud možno i kultivovaně konverzovat - nebo alespoň držet pusu.

Proč nás dětská přirozenost tolik dráždí? Není za tím právě fakt, že u nás bylo přirozené dětské chování trestáno? Že se často nebral ohled na vývojové fáze ani individualitu dětí, nebo dokonce neurovývojové odlišnosti a všichni jsme museli být především „slušně vychovaní“ nejlépe už od kolébky?

Část starší generace o sobě ráda tvrdí, že je dobře vychovaná. Svou vlastní zkušenost pak používá jako měřítko pro hodnocení dnešních dětí a mladých lidí, kterým prý výchova chybí. V souvislosti se sociálními sítěmi mám ale o představě „dobře vychované“ starší generace určité pochybnosti. Vulgarity, slovní útoky a snaha ponížit oponenta jsou – alespoň na Facebooku – poměrně častým jevem. A jejich původci často patří ke generaci dříve narozených.

Nepřeceňujeme někdy svou výchovu? Není možné, že v případě „dobré výchovy“ mluvíme o slušnosti, ale myslíme poslušnost? Nepovažujeme za vychované ty, kdo nikdy neodporují a nediskutují?

Je pozoruhodné, že někteří lidé se dnes bouří proti „systému“, „elitám“, „mainstreamu“ nebo „establishmentu“ a zároveň obhajují tvrdost autorit, které je kdysi nutily k poslušnosti. Není možné, že těm, které těmito termíny označují, nedůvěřují také proto, že si do nich nevědomě projektují postavy autorit, kterých se jako děti báli?

Nemůže být i toto zdrojem současného hněvu, který část lidí ventiluje na sociálních sítích? A také zdrojem paradoxu: odmítáme „mocné nahoře“, a zároveň hledáme silného vůdce, který „jim to nandá“.

Autorita, která nás kdysi děsila a nutila nás poslouchat, v nás může zanechat potřebu později se jí vzepřít. Ale zároveň toužíme po jiné, „naší“ autoritě – po někom silném, kdo tentokrát nebude stát proti nám, ale bude bojovat za nás.

A s takovými „vůdci“, kteří nás chtějí zachraňovat s obdivuhodnou péčí – zejména před tím, abychom si všimli jejich vlastních zájmů – se (nejen) v české politice doslova roztrhl pytel.