Článek
Minimální mzda v Česku v posledních letech roste nebývalou rychlostí. Zatímco ještě v roce 2016 činila pouhých 9 900 korun, v lednu dosáhla úrovně 18 900 korun. Roste tedy rychleji než inflace, neboť se od roku 2015 do loňského roku zvedla o 105 procent, zatímco inflace „jen“ o 53 procent. Přesto v její výši za jinými zeměmi výrazně zaostáváme. Evropská unie (EU) to chce změnit, což bude mít za následek další růst.
Na evropském chvostu
Připadá vám současná výše minimální mzdy docela vysoká? Pak vězte, že v rámci Evropy patříme k zemím, ve kterých je její hodnota nejnižší. Tak alespoň hovoří čísla za rok 2023, odkdy minimální mzda v Česku stoupla o 1600 korun. Pořadí ale zřejmě i v roce 2024 zůstane stejné, nebo alespoň velmi podobné. Hůře než Česká republika na tom byly už jen Slovensko, Chorvatsko, Lotyšsko, Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. V poslední zmíněné zemi mají zaměstnanci nárok na mzdu minimálně ve výši 10 039 korun. Naopak nejvyšší minimální mzdu měli Lucemburčané, kteří za svou práci na plný úvazek musí dostat nejméně 60 900 korun měsíčně. Velmi dobře na tom byli i němečtí zaměstnanci, kteří mají nárok na 50 012 korun měsíčně a velmi podobně jsou na tom i Belgičané, Nizozemci či Irové. Naopak Estonci a Poláci jsou na tom velmi podobně jako Češi, neboť je v přepočtu na koruny „trumfli“ jen o stokoruny.
Výše minimální mzdy v současnosti odpovídá asi 41,1 procentům mzdy průměrné. Nově by měla odpovídat 45 procentům předpokládaného průměrného výdělku na následující rok a koeficientu, který určí vláda a zakotví jej Zákoník práce. Přiměřenou minimální mzdu určuje od roku 2023 směrnice EU a jednotlivé státy by ji do své legislativy měly promítnout do poloviny listopadu tohoto roku. Na částku, která by představovala 45 procent průměrné mzdy, by se minimální mzda v Česku měla dostat během pěti let. Vláda tuto změnu projedná tuto středu 20. března 2024.
Kuchařky, školníci, pečovatelé
Proč to EU dělá? Důvody jsou zřejmé: snížení chudoby a nerovnosti v rámci jednotlivých členských zemí a harmonizace pracovních podmínek, což přispěje ke konkurenceschopnosti jednotného trhu. Vedlejším důvodem může být i fakt, že zvýšení minimální mzdy povede k ekonomickému růstu spojeném se zvýšením spotřeby. V Česku její nárůst dopadne na profese jako jsou kuchařky, školníci nebo pracovníci sociálních služeb. Nicméně takových povolání je daleko více. Evergreenem je informace o tom, že v některých svých podnicích zaměstnává za minimální mzdu například společnost Agrofert vlastněná Andrejem Babišem, který dlouhodobě kritizuje vládní opatření. Když jsem nahlédla do pracovních inzerátů, zdá se, že tato informace není daleko od pravdy, byť nabízená částka v dělnických profesích v podniku Vodňanské kuře, které patří do koncernu Agrofert, minimální mzdu jen těsně překračuje. Loni podle Českomoravské konfederace odborových svazů pracovalo za tuto částku 118 tisíc lidí. Vzhledem ke zmíněné skladbě těchto zaměstnanců bude mít jednoznačně dopad hlavně na ženy, které jsou u nás chudobou ohroženy častěji.
Zmíněnou směrnici EU by mohla většina jejich věčných kritiků přivítat. Jejich život by to mohlo značně zlepšit. Najdou se ale samozřejmě i odpůrci, a to zejména z řad liberálních ekonomů nebo těch, kdo každé „omezení svobodného trhu“ vnímají negativně, a to tím spíš, když je spojeno s EU. Některé jejich obavy mohou být samozřejmě relevantní. Příliš rychlý růst podle nich může vést k problémům některých podniků a také k růstu cen zboží a služeb, ke kterému budou muset zaměstnavatelé přistoupit. Jiní tvrdí, že institut minimální mzdy vede k nezaměstnanosti u nejméně kvalifikovaných lidí. Další jsou přesvědčeni, že existují vhodnější alternativy minimální mzdy, a to například základní nepodmíněný příjem nebo sleva na dani, která může vést až do záporných čísel, kdy se daň mění v platbu od státu.
Kdo nezaplatí, ať nepodniká
Nicméně, navzdory všem námitkám mám dojem, že zmíněná směrnice naší zemi spíše prospěje. Už proto, že se může poučit z případných chyb těch, kdo jsou v tomto směru mnohem dále než my. Nezdá se, že by vyšší minimální mzda poškozovala kupříkladu lucemburskou nebo německou ekonomiku.
Úroveň minimální mzdy sice roste v posledních devíti letech velmi rychle, ale pořád je nesrovnatelná s většinou členských zemí EU. Argument, že rapidní růst povede ke krachu některých podniků, pro mne není přesvědčivý. Zvláště v době, kdy máme velmi nízkou nezaměstnanost a firmy obtížně shánějí zaměstnance, se nezdá být relevantním. Pokud daný zaměstnavatel nedokáže zaměstnancům nabídnout důstojnou mzdu, možná není jeho nabídka dostatečně konkurenceschopná a měl by podnikání vzdát. Možná bude muset změnit nabídku a především částečně zvýšit ceny svého zboží, a to i navzdory tomu, že levné nákupy jsou pro některé Čechy něčím, o co rozhodně nechtějí přijít. Nicméně, opravdu je chtějí i za tu cenu, že ten, kdo je pro ně vyrábí, bude živořit za necelých 19 tisíc hrubého měsíčně? S růstem minimální mzdy navíc zřejmě klesne i počet lidí, kteří takové zboží vyhledávají.
Mezi lidmi, kteří pobírají minimální mzdu se objevují i ti, kdo pracují pro stát: kuchařky ve školních jídelnách, školníci nebo pracovníci v sociálních službách. Ani ten by ale neměl nabízet svůj servis na úkor některých občanů, v tomto případě převážně žen. Právě on by měl jít příkladem, byť je často veřejností i svými politickými představiteli tlačen do úspor. Pokud nedokáže služby nastavit tak, aby za ně dokázal svým zaměstnanců důstojně zaplatit, je čas hledat alternativy. Třeba v podobě jejich zajištění soukromými firmami. Ostatně, outsourcing je prostředek, který šetří peníze mnoha firmám, proč by tedy nemohl ušetřit prostředky i státu, potažmo nám všem?
