Článek
Od nového roku opět stoupla výše minimální mzdy. Ti, kdo jí pobírají, nově dostanou měsíčně 18 900 korun hrubého, což je o 1 600 korun více než loni. A zároveň podstatně více než tomu bylo v minulých letech. Například před deseti lety činila pouhých 8 500 korun, tedy o více než deset tisíc korun méně, což znamená, že minimální mzda roste rychleji než mzda průměrná. Dlouhá léta přitom vedou politici debatu o tom, zda ji vůbec potřebujeme a jestli namísto ochrany zaměstnanců její zvyšování nevede spíše k růstu nezaměstnanosti.
Zůstali bez práce
Jejich obavy jsou skutečně namístě. Prudké navyšování může firmám či různých organizacím způsobit vážně potíže. Jeden příklad za všechny: když v roce 2017 stoupla minimální mzda z 9 900 na 11 000 korun, ocitlo se rázem v problémech sociální družstvo Diakonie Broumov. To se zabývá sběrem a svozem použitého šatstva, azylovým bydlením a zaměstnáváním sociálně znevýhodněných. Pravděpodobně jste se už někdy setkali s jejich kontejnery na oblečení, které se objevují v mnoha českých městech. Ročně takto vytřídí 6,5 tuny textilu, který by jinak skončil na skládce. Podnik prodává 70 procent textilu do zahraničí. Jenže v době před sedmi lety začala zpevňovat koruna vůči euru, bylo zavedeno clo na textil a zároveň stoupla minimální mzda. Poslední zmíněná situace měla přesně opačný efekt, než tehdejší vláda vedená sociálními demokraty zamýšlela. Družstvo totiž zaměstnává lidi v obtížné sociální situaci, kteří mají potíž vůbec nějakou práci najít. Jenže v této situaci musel podnik začít poměrně razantně propouštět, a tak řada lidí zůstala kvůli tomuto sociálnímu opatření paradoxně bez práce.
Peníze na ruku a malá penze
Jenže smyslem institutu minimální mzdy je chránit lidi před chudobou a minimální mzda v Česku byla dlouhodobě nastavena na velmi nízkou hranici. Její zvyšování po letech finanční krize, kdy stagnovala, dávalo smysl. Ostatně, důsledky nízkého odměňování jsou zřejmé. Zejména v 90. letech minulého století (ale i později) její nízká výše umožňovala některým zaměstnavatelům platit zaměstnance jen do její výše a zbytek jim byl často dáván takzvaně „na ruku“. To, co se tehdy mohlo zdát výhodným pro obě strany, však mělo zásadní dopad na výši pozdějších penzí takových pracovníků. Minimální mzda je platná i pro tzv. dohodáře, za které zaměstnavatel pojištění neodváděl vůbec, což už nyní také není možné. Minimální mzda má zároveň chránit i zaměstnavatele. Poskytuje jim rovné podmínky na pracovním trhu, protože nejnižší odměna zaměstnancům je pro všechny stejná. Její rozumná výše by měla vést k tomu, aby ji lidé aktivně vyhledávali a nedávali přednost nezaměstnanosti a pobírání sociálních dávek.
Kuchařky a uklízečky
Pokud si chci položit otázku, zda růst minimální mzdy ekonomice spíše prospívá, nebo jí naopak škodí, je dobré zamyslet se nad tím, kdo ji u nás vlastně pobírá. Podle Českého statistického úřadu jsou to zhruba tři procenta zaměstnanců, a to převážně lidé pobírající mzdu, nikoliv plat. Nicméně, také ve státní sféře se najdou profese, kde lidé dosáhnou jen na takto nízkou odměnu. Je jí kupříkladu začínající kuchař ve školní jídelně, kde je v platnosti platový výměr uvádějící plat dokonce nižší, než je minimální mzda. Zaměstnavatel ji proto musí do této výše dorovnat. Pokud se domníváte, že minimální mzdu u nás dlouhodobě pobírají nejčastěji lidé v invalidním důchodu, mýlíte se. Odměny těchto lidí se většinou pohybují v pásmu nad minimální částkou. Ve skutečnosti jde o o zdravou ženu ve středním věku se středním vzděláním bez maturity, která pracuje jako uklízečka. V případě mužů šlo často o muže mladšího věku, který pracoval jako pomocný dělník ve výrobě. Co se týče národností, byli u nás v minulosti nejhůře placeni lidé, kteří k nám přišli z Ukrajiny, následováni Bulhary, Poláky a Rumuny. Jde ovšem o starší data a lze předpokládat, že s příchodem většího počtu kvalifikovaných válečných uprchlíků se to mohlo změnit.
Z dalších dat je zřejmé, že častěji jsou minimální mzdou odměňovány ženy. Právě ony často nemají na výběr a musí přistoupit na požadavky zaměstnavatele, neboť nezřídka pečují o malé děti. S větší ochotou také přistoupí na práci tzv. na dohodu, což bylo donedávna velmi nevýhodné jak z hlediska odvodů pojištění, tak například dovolených. Rostoucí minimální mzda tak brání tomu, aby tito lidé spadli do kategorie tzv. pracující chudoby. Zastánci zvyšování by nepochybně přidali i pádný argument, že její zvyšování napomáhá spotřebě. Stát díky ní vybere také vyšší daně a lidé odvedou více i na pojistném. Jak jsme se nedávno dozvěděli, není česká společnost tak rovnostářská, jak se donedávna zdálo, a tento institut nepochybně sociální nerovnosti ve společnosti částečně vyrovnává.
Vyřeší to neviditelná ruka trhu?
Pádné jsou ale i argumenty odpůrců zvyšování minimální mzdy, kteří se někdy překrývají s množinou lidí, kteří celý tento institut považují dokonce za škodlivý. Jak jsem popsala na výše zmíněném příkladu s Diakonií Broumov, může její růst vést paradoxně k tomu, že lidé přijdou o práci a skončí na sociálních dávkách. Argumentem proti může být i fakt, že ohrozí i samotné podniky, zejména ty, které mají nízké marže. V dnešní době vysoké inflace je platným argumentem proti i skutečnost, že růst minimální mzdy přispívá právě k dalšímu inflačnímu růstu.
Pokud bych měla vyjádřit vlastní stanovisko, pak jsem rozhodně za zachování institutu minimální mzdy. Chrání lidi, kteří jsou v obtížné situaci a takzvaně tahají za kratší část provazu. To je role, kterou „neviditelná ruka trhu“ zkrátka sama nevyřeší. Zároveň souhlasím s tím, že by měla pravidelně růst a považuji její výši za přiměřenou. Příliš nízká minimální mzda dala v minulosti méně férovým zaměstnavatelům možnost, aby využili horší vyjednávací pozice svých zaměstnanců nebo jejich nízké finanční gramotnosti k tomu, že jim část odměn vypláceli „na ruku“. Tito lidé se pak dostali do složité situace v době, kdy onemocněli nebo jim vznikl nárok na penzi. Obávám se, že to by se mohlo v případě vyšší nezaměstnanosti opakovat. Zároveň jsem přesvědčena, že existence tzv. pracující chudoby do 21. století nepatří.
Rozumím ale i výhradám odpůrců. Domnívám se, že stát by měl sbírat data o dopadech růstu minimální mzdy na ekonomiku jednotlivých podniků a organizací a v případě nutnosti jim pomohl.
