Článek
Svět už není, co býval. Naposledy jsem si to uvědomila na dovolené ve Španělsku, ze které jsem se před pár dny vrátila.
První důkaz tohoto tvrzení přišel už těsně před odletem z pražského letiště. Z kokpitu nás pasažéry nepozdravil kapitán, ale kapitánka! Není tomu tak dávno, kdy ženy na takovou profesi ani nepomýšlely. Měly přece primárně pečovat o děti a starat se o útulnost rodinného hnízdečka, nikoliv doslova létat s hlavou v oblacích! Vždyť přece nezvládnou ani obyčejné parkování, natož utáhnout stroj vážící desítky tun.
Jenže tím to nekončilo. Záhy jsme zjistili, že naši polovinu letadla budou obsluhovat muži – stevardi, nikoliv krásné letušky pyšnící se tvářemi a postavami modelek. A zvládali to s přehledem. Stejně jako naše kapitánka, která zajistila hladký start i přistání a s přehledem dohnala i dvacetiminutové zpoždění, které let nabral kvůli velkému vytížení letiště.
Muži tančí, ženy vládnou
Pocit, že se svět začal točit trochu jinak, nezmizel ani v místě našeho ubytování – v kempu na pobřeží Costa Brava, který navštěvují zejména aktivní rodiny s mladšími dětmi. Ty si kromě moře chtějí i trochu zasportovat. Pro děti tam bylo k dispozici několik mladých animátorů. Sportovali, tančili, vyráběli, kreslili, hráli divadlo a předcvičovali jógu či aqua aerobic. A bylo úplně jedno, zda šlo o muže či ženy. Například energický mladík, který předtím s dětmi hrál fotbal, vyráběl náramky z barevných nití nebo vystupoval v divadelním představení pohádky Ledové království, vedl právě tyto aktivity. A vůbec nikdo se nad tím nepozastavil.
Mnozí Češi si Španělsko stále spojují s polední siestou a patriarchátem. Jenže ve skutečnosti jde o jednu z nejprogresivnějších zemí Evropy v otázkách rovnosti. Věděli jste například, že španělští muži mají šestnáct týdnů placené otcovské dovolené, kterou čerpají v prvním roce po narození dítěte? A nyní se řeší, že by se mohla rozšířit až na 20 týdnů. Nebo že v aktuální vládě tvoří ženy většinu a ovládly také všechny čtyři funkce vicepremiérů? Nebo že v roce 2023 tam vstoupil v platnost zákon, který umožňuje mužům vzít si „menstruační volno“, pokud pečují o ženu trpící silnou menstruací?
Tradice v rozkladu?
Dovedete si něco podobného představit v Česku? Muž, který si hraje a tančí s dětmi, by byl u nás nejspíše považován za zženštilého. Žena, která by se vydala na dráhu pilotky dopravních letů, by pravděpodobně byla vnímána jako někdo, kdo zapomněl, kde je „jeho místo“. Dřív byl zkrátka pořádek, dnes panuje chaos. „Ateistické“ Česko se zdá být ve srovnání s „katolickým“ Španělskem o něco konzervativnější a tradičnější.
Bylo by ovšem nepoctivé tvrdit, že Španělsko je genderové rovnosti zcela otevřeno. Zřejmě to bude lišit v různých regionech i u různých obyvatel. Výmluvným důkazem je rozhovor se španělskými pilotkami na webu Cadenaser. Přiznávají, že stále čelí předsudkům a ve skutečnosti je mezi piloty pouhých 5 % žen, což je jen lehký evropský nadprůměr. Od roku 2017 se ale jejich počet zdvojnásobil.
Stejně tak Španělsko stále čelí problémům domácímu násilím a krajně pravicoví politici chtějí zrušit zákony, které přispěly k větší ochraně obětí, jimiž jsou převážně ženy.
Přesto se zdá, že se tamní svět od toho našeho liší. V Česku momentálně „jedeme na vlně“ nostalgie po minulých časech. Jenže možná si je trochu idealizujeme. Vzpomínáme na dětství, kdy jsme si venku hráli volně a bez mobilů, ale zároveň zapomínáme, že tehdy nebylo normální, aby otec objal svého syna. Dnes to klidně udělá a dokáže se o něj postarat, i přestože jde o kojence nebo batole. Naše dřívější představa muže zahrnovala silného, rozhodného, autoritativního otce, který se nikdy nemazlí a kuchyni se obloukem vyhýbá.
„Správná“ žena byla taková, která pečuje, slouží a hlavně - nikdy neodmlouvá. Rezignuje na svou kariéru, zájmy i svůj volný čas a raději investuje do rodiny a starosti o muže, který ji i děti koneckonců živí. Že takové dělení rolí, kdy si jeden musel odepřít vše a pro druhého se téměř nic nezměnilo, není spravedlivé? Takový už je úděl žen.
Zmatek, chaos nebo svoboda?
To, co mnohým z nás dnes připadá jako zmatek, ze kterého máme přirozenou obavu, je často jen projev větší svobody. Ženy létají letadly – nikoliv jen jako pasažérky. Muži tančí s dětmi – ne jen jako opilí strýcové na svatbě. Děti vidí, že naše role neřídí jen biologie, ale také to, co nás baví, co umíme a co chceme dělat.
Když vidíme, že muži ve Španělsku učí děti tančit jako Shakira, jsme zaskočeni. Ale co když to není „rozpad hodnot“, ale přirozený vývoj? Co když být mužem dnes znamená odmítnout stereotypy, být něžný a nebát se být sám sebou? A co když být ženou nutně neznamená rezignovat na své sny?
Když jsem sledovala mladého muže v kempu, jak trpělivě řeší spor mezi dvěma dětmi, jak s naprostou lehkostí rozesmívá unavené rodiče a předcvičuje tanec ve vodě, uvědomila jsem si: tohle by jednou mohl být ten nový svět, který nás tak děsí. Takový, ve kterém člověk může být tím, kým je – a ne tím, co se od něj očekává. Svět, kde konečně nemusíme dostát rolím, které nám předurčilo pohlaví nebo tradice. A takový svět je moc fajn!
