Článek
Představte si, že děláte zodpovědnou a náročnou práci, ale váš plat sotva dosahuje mzdy prodavačky v supermarketu. Přesně to je realita mnoha zdravotních sester, učitelů nebo sociálních pracovníků či pracovníků v sociálních službách.
Obchodní řetězec Lidl od letošního března opět zvyšuje mzdy svých zaměstnanců. Nástupní mzda prodavaček nyní činí 35 300 korun a po třech letech vzroste na 38 600 korun. Na podobnou částku si přijdou i skladníci – a to již při třicetihodinovém úvazku. Firma navíc nabízí příspěvek na stravování a motivační bonusy.
Růst mezd v maloobchodu je pochopitelný, zvláště když firmám rostou zisky. Přesto to může zarazit mnoho státních zaměstnanců – zejména ty, kteří mají vyšší vzdělání a velkou odpovědnost, ale na podobný plat často nedosáhnou. Jiní ano, ale často za cenu přesčasů, nočních směn a víkendových služeb.
Lidl samozřejmě jedná ve svém zájmu. Práce v maloobchodě je fyzicky náročná a stresující, což vede k vysoké fluktuaci. Konkurenceschopné mzdy mají pomoci zaměstnance udržet a zároveň budovat image firmy přátelské nejen k zákazníkům, ale i k zaměstnancům. Navíc je to reakce na situaci na pracovním trhu – v některých oborech je lidí stále nedostatek, a tak je potřeba je nejen přilákat, ale i udržet.
Stát spoléhá hlavně na ženy
Otázkou zůstává, proč se stejným způsobem nechová stát. Zaměstnává přece lidi, bez nichž by společnost přestala fungovat. Hlavním důvodem jsou samozřejmě finance – obchodní řetězce mohou zdražit zboží, zatímco stát platy financuje z daní. Zvýšení mezd by proto znamenalo škrty jinde nebo vyšší daně, což je před volbami politicky nepopulární krok.
Ale to není jediný důvod. Ve státem financovaných profesích převažují ženy. A i po více než dvou stech letech od průmyslové revoluce se stále považuje za samozřejmé, že vydělávají méně. Feminizované profese – zdravotní sestry, sociální pracovníci, pedagogové – jsou dlouhodobě podhodnocené, a to i tehdy, když je financuje stát, který by měl dbát na rovnost.
Panuje představa, že lidé v těchto oborech svou práci vnímají jako poslání, a proto ji „logicky“ nedělají pro peníze. „Peníze přece nejsou všechno,“ slýchávají. Ale slyšel by někdy podobný argument zaměstnanec v IT nebo stavebnictví? Těžko.
Co bude dál?
Stát spoléhá na to, že se jeho zaměstnanci nějak přizpůsobí. Řada žen si na podhodnocenou práci skutečně zvykla a když se snaží vyjednávat o vyšších platech, společnost pro ně často má jen málo pochopení.
Vyšší mzdy by však mohly pomoci nejen s motivací, ale i s vyčerpáním a přetížením, kterému lidé v těchto oborech čelí. Lepší finanční ohodnocení ale nevyřeší vše. Pokud se nezmění i další věci, zejména administrativní zátěž a pracovní přetížení, lidé budou nejspíše odcházet i nadále.
Růst mezd v Lidlu a dalších řetězcích přitom může nakonec ovlivnit i veřejný sektor. Pokud si zdravotní sestry začnou klást otázku: „Proč bych měla pracovat ve špitále za 35 tisíc, když v Lidlu dostanu stejnou částku bez nočních směn a s menší zodpovědností?“, stát bude mít problém.
Soukromé firmy se nemohou dovolit nedostatek zaměstnanců – pokud jim chybí lidé, nemohou prodávat. Stát si ale zvykl na to, že zdravotní sestry, učitelé či sociální pracovníci „nějak vydrží“. Jenže s rychle rostoucími platy v soukromém sektoru se situace mění.
Otázkou je, kdy stát pochopí, že na loajální zaměstnance se nemůže spoléhat donekonečna. A zda v té době už nebude pozdě.
