Článek
O mileniálech, neboli Generaci Y narozené těsně před nebo kolem roku 2000, toho bylo napsáno spousty. Soudy o tom, jací vlastně jsou, bývají dosti rozporuplné. Na jednu stranu jsou prý zdravě sebevědomí, nekonvenční, rozumí si s digitálními technologiemi, umí jazyky a jsou zcestovalí. Na druhou stranu jsou prý příliš zaměřeni sami na sebe, nechce se jim pořádně pracovat a čas tráví nejraději na Instagramu. Syndrom mileniálů se prý projevuje i u mladých lékařů, kteří odmítají sloužit stovky hodin přesčasů a obětovat tak třeba svůj čas s rodinou, nebo volno na sport a regeneraci. Když odhlédneme od toho, že podobné generalizace ve skutečném životě příliš nefungují, je nepochybně zajímavé, zkusit se zamyslet nad tím, jací jsou mladí lidé, kteří už nyní začínají ovlivňovat naši budoucnost?
Tyhle předsudky beru zasvé
K těmto úvahám mne přivedly texty blogerky s přezdívkou Antea, která nedávno začala publikovat na stránkách Seznam Médium. Chce prý na světlo vytáhnout veškerou hloupost a omezenost a pořádně si na jejich nositele posvítit. Zároveň je hrdým mileniálem a nebojí se vysmát všem, kdo nemají dost kapacity na to, aby jejím textům porozuměli. A jednotlivé části společnosti nešetří ani ve svých textech. Matky na mateřské, Češi na zahraničních dovolených nebo v letadlech, lidé, kteří si o sobě myslí, že navštěvují obchody s luxusním oblečením, ale přitom vlastně třou bídu s nouzí.
V jejích textech se objevuje celá řada předsudků, které bychom u této generace už nečekali. Zaujal mne například názor, že dělení rolí na mužskou a ženskou je přirozené. Matky jsou na mateřské od toho, aby všechno zvládaly a opečovávaly manžela. Jenže ony místo toho volný čas věnují Instagramu a kavárnám (ve kterých nemají co dělat). Nejsou schopné si přivydělat, aby tomu těžce pracujícímu muži aspoň trochu pomohly. Ano, debata, která v Česku kolem mateřské a péče o děti vznikla, občas vzbuzuje dojem, že dnešní ženy na mateřské vlastně nemají co na práci a jen vysávají stát. Mají přece pračky, myčky a robotické vysavače, které tu práci udělají za ně. Kdo na mateřské nerozjel vlastní byznys, jako by nebyl a především, mateřská je moc dlouhá a ženy ztrácejí pracovní návyky. Není nutno dodávat, že takové názory často zastávají muži, dosud bezdětní lidé nebo starší generace. Ta skutečně neměla k dispozici stejné technologie jako současní rodiče a navíc měla malé děti v době, kdy by nikoho nenapadlo zpochybňovat patriarchální model společnosti. Kromě péče o dítě a domácnost tehdy ženy pečovaly i o manžela a jeho pohodlí, protože byl po celém dni upracovaný. Mělo se zato, že je potřeba obstarat jen fyziologické potřeby dětí a nevadí, pokud většinu dne budou trávit v ohrádce či v postýlce. Upřímně řečeno, jinak by to v takovém uspořádání ani nebylo možné zvládnout.
Generace dětí, které takto vyrostly, to vidí jinak. Nechtějí svým potomkům způsobovat to stejné, co zažili oni, navíc se od té doby výrazně zlepšila informovanost. Současní rodiče většinou alespoň tuší, co znamená „nechat dítě vybrečet“ v postýlce a jaké to může mít následky. A ano, někdy si při takové péči, se kterou nepomáhá celá vesnice, jak praví jedno staré africké úsloví, ale matka je na to většinu času úplně sama, sáhnou na opravdové dno. Když k tomu připočteme fakt, že stále nemáme dostatek předškolních zařízení ani částečných úvazků, jeví se rozhodnutí mít dítě jako čiré bláznovství. Fakt, že to okolí vidí docela jinak a tato životní zkušenost je to jen těžko přenositelná, vede k podobně předsudečným výrokům o matkách, jakých se dopouští Antea. Do jisté míry je pochopitelné, že uvěřila dojmům, které získala na základě vnějšího pozorování a z diskusí, které se v Česku vedou. Nepochopitelné je ale nastavení, ve kterém oceňuje tradiční dělení mužských a ženských rolí, přičemž implicitně hodnotí tu mužskou jako náročnější a hodnotnější. I bez osobní zkušenosti bych předpokládala, že mladý člověk, který má možnost vzdělávat se a cestovat mnohem více než předešlé generace generace, projeví o něco více soudnosti.
Egocentričtí a provokující
Další pozoruhodný text se týkal nákupů v luxusních obchodech. Byť luxusních s otazníkem, protože právě jejich označení se stalo jádrem polemiky, kterou Antea vedla s jinou blogerkou. Dokázala jí vysvětlit, že ve skutečnosti na luxusní oblečení nedosáhne, ale chudoba prý cti netratí. Zároveň to ale „zazdila“ titulkem, kde se praví, že si chudí hrají na honoraci. Přemýšlím, co je smyslem takového „vyškolení“ a proč se jej dopouští někdo, kdo se hrdě hlásí k mileniálům. Jakoby i tady autorka vsadila na předsudky. Tentokrát předsudky, které panují o mileniálech samých, kteří mají být egocentričtí, zaměření na sebe, nekonvenční a nepřizpůsobiví. Oněmi dvěma posledními charakteristikami mám na mysli fakt, že autorka zjevně velmi ráda provokuje, dráždí a strhává na sebe pozornost. Lze předpokládat, že dovolit si pořídit luxusní kabát třeba v Pařížské ulici si může dovolit jen několik promile lidí v české populaci a zhruba stejně to bude mezi čtenáři platformy, na které článek vyšel. Jaká asi bude reakce těchto lidí? Nepochybně vznětlivá, což autorce nepochybně přinese další pozornost a pravděpodobně i rozšíří okruh čtenářů. Způsob, kterým uživatele zaujmout a prosadit tedy našla, ale za jakou cenu? Za cenu upevňování předsudků, a to tentokrát i o mileniálech samotných.
Byť jsem o generaci starší než mileniálové, předsudky o nich netrpím a neovlivní mne ani záměrně provokující texty zmíněné autorky. Ano, možná v této generaci častěji narazíme na egoistické mladé dospělé, což lze přičíst jak chybně nastavené výchově i vlivu sociálních sítí. Nezdá se mi, že by to bylo možné jakkoliv generalizovat. Libí se mi, že nejsou zatíženi předchozí dobou a toxickými vzorci ve výchově, líbí se mi jejich důraz na rovnováhu mezi prací a volným časem. Fandím Mladým lékařům, kteří upozorňují na nezdravé nastavení, které v jejich profesi v tomto směru vzniklo a bere se jako samozřejmost. Líbí se mi, že často mají touhu pomáhat a působit jako dobrovolníci. Oceňuji jejich zaměření na udržitelnost a inklinaci k „zero waste“. Také to, že cestují a jsou mnohem tolerantnější k rozmanitosti. Zároveň vím, že oni sami jsou svým způsobem křehčí, než předchozí generace, což zřejmě souvisí s digitálními technologiemi, radikálními změnami světa, ve kterém od narození žijí a někdy možná i helikoptérovým rodičovstvím, které se v souvislosti se zmíněnými proměnami začalo uplatňovat právě v jejich dětství. Přesto věřím, že tahle generace nám má co říci a zlepšit svět k lepšímu a potřeba provokovat a urážet ostatní není tím, co by ji jako celek charakterizovalo.
