Potřebujeme k přežití cukr?

Cukr je důležitý pro růst a správný vývoj dětí, myslely si naše babičky a prababičky. Už dětem v šestinedělí jej proto bez obav přidávaly do mléka, nebo dokonce do příkrmů (ty se dnes navíc podávají od 4. nebo 6. měsíce, kdy dětem dozrává trávicí soustava). Sladkosti či přidaný rafinovaný cukr tak byl běžnou součástí výživy kojenců a batolat, a to ještě relativně nedávno. A jak to tak bývá, jednou přijaté přesvědčení opouštíme jen nesnadno, a tak je o jeho prospěšnosti řada lidí přesvědčena dosud. V leckteré rodině je tak užívání cukru tématem, na kterém štěpí názory mladší a starší generace.

Pointu tohoto textu vám prozradím už na začátku. Ne, rafinovaný cukr dětem skutečně nijak neprospívá a pro svůj vývoj ho vůbec nepotřebují. Ostatně, obejdeme se bez něj úplně všichni. Drtivá většina společnosti jej začala používat až v 19. století, kdy se začal průmyslově vyrábět. Do té doby šlo o luxusní produkt, který v menší míře jako sladidlo a konzervační prostředek používaly jen vyšší vrstvy. České země se velmi rychle staly dokonce cukrárenskou velmocí. Vynález třeba takového kostkového cukru si může připsat také našinec Jakub Kryštof Rada, který byl ředitelem rafinerie. Fakt, že děti ani dospělí do té doby rafinovaný cukr většinou neznaly, jejich zdraví nijak neuškodil, spíše naopak.

Mezi dosud tradované mýty patří ten, který tvrdí, že jej potřebujeme pro náš mozek. Sama si vzpomínám, že nám před lety na střední škole jeden z vyučujících, který byl zároveň lékař, doporučoval konzumovat hodně cukru, především hroznového (který se rychle vstřebá) v době zkoušek. Učení nám prý „poleze do hlavy“ mnohem lépe. Jediné, co jsem tehdy ale pozorovala, bylo kolísání hladiny cukru v krvi, které se projevovalo náhlým přívalem energie a následnou únavou, po které přišel velký hlad. Zkrátka: inzulin se bleskově postaral o to, aby hladina cukru v krvi výrazně klesla, a to až pod běžnou úroveň, což u mne vyvolalo únavu a hlad. Glukóza je pro mozek skutečně výhodným zdrojem energie, přijímat ji ale rozhodně nemusíme formou rafinovaného cukru. Naopak, jeho vysoký příjem může mentální funkce mozku jako je schopnost učení a paměť zhoršovat, protože ovlivňuje hladinu vitaminu B. Získat ji můžeme přirozeně z ovoce, které obsahuje fruktózu, nebo ze zeleniny či obilnin jako zdroje sacharidů. Tělo si ji pro mozek totiž dokáže vyrobit z velké části samo. A dokonce by si dovedlo poradit i při nedostatku sacharidů, cukry si prostě vyrobí z bílkovin či jedné části tuků. To se děje například při hladovění, či při stravě chudé na sacharidy. Sezónně tak zřejmě fungovala i těla našich dávných předků, kteří žili před vynálezem zemědělství. Jejich jediným zdrojem sacharidů byly kořínky, zeleniny či ovoce.

Mýtů kolem nutnosti konzumace rafinovaného existuje nepochybně mnohem více. Mnoho se jich zřejmě zrodilo už v době velkého rozkvětu cukrovarnictví, který se odehrával zároveň s růstem životní úrovně. Po letech opakovaných hladomorů spojených s neúrodou přišlo období, kdy se i potraviny začaly vyrábět průmyslově a ve velkém. Lidé, zvyklí na nedostatek nepochybně s nadšením přijali tvrzení, že je tu snadno dostupný a zároveň zdravý zdroj energie. Nicméně, marketing se myšlenky spojení cukru a zdraví nevzdal velmi dlouho. V reklamách se tak dodnes objevuje informace, že zdravá snídaně obsahuje doslazované cereálie nebo že vhodným nápojem jsou šťávy a džusy, byť cukru obsahují obrovské množství.

O rizicích nadměrné konzumace cukru lidé kdysi neměli tušení. Dnes už víme, že je spojena nejen s obezitou, zubním kazem, inzulinovou rezistencí, cukrovkou, ale dokonce i s kardiovaskulárními onemocněními. Jak? Třeba tím, že nadměrný cukr zvyšuje zánět v těle, což vede k většímu poškození cév a usazování plátů cholesterolu a tuků právě na těchto místech. Tato onemocnění se týkají jak dospělých, tak dětí. Když hovoříme o cukru, nejde jen o ten běžný bílý. Týká se to pochopitelně i cukru tmavého, třtinového, hroznové a fruktózy nebo nejrůznějších „zdravých“ sirupů typu javorový, agávový, rýžový a další. Netýká se to ale například sirupu čekankového, stévie, erytritolu či xylitolu, nicméně tam zase dosud nevíme, jakým způsobem ovlivňují střevní mikroflóru, protože u některých (stévie) byl negativní vliv již pozorován.

Marketing, osobně předávaná zkušenost a malé povědomí o škodlivosti této potraviny, jsou zřejmě důvodem, proč každý Čech ročně zkonzumuje přes 36 kilogramů cukru. To ale není všechno. Byť si třeba svůj šálek kávy neosladíme a dezert si dáme nejvýše jednou za měsíc či dva, neznamená to, že rafinovaný cukr nepřijímáme nadměrně i tak. Vysoce průmyslově upravené potraviny jej totiž obsahují ve velké míře. Věřili byste tomu, že se přidává například do slaniny či do šunky? Nalezla jsem je ale třeba i v některých sušených rajčatech, sušeném mase nebo v bezlepkových rohlících. Mnohem více jej pak většinou najdete ve sladkých potravinách jako jsou už zmíněné snídaňové cereálie, džusy a smoothie nebo třeba kečup. Pokud tedy důsledně nesledujete složení a obsah cukru, je téměř jisté, že se váš každodenní příjem je nadměrný a zdraví škodlivý. Ve vysokém množství se pak objevuje i v potravinách určených nejmenším dětem. Třeba Lipánek obsahuje 3,8 kostky cukru. Speciální kategorií, kde však nezdravé množství sladidel tušíme, jsou pak limonády a sladkosti. V litru Coca-Coly najdete 22,5 kostky a ve 100 g mléčné čokolády Milka zkonzumujete plných 11 kostek cukru.

K přežití tedy cukr rozhodně nepotřebujeme, obejdeme se dokonce i bez toho přírodního z ovoce, jak již bylo zmíněno. Ten je ale součástí celé potraviny a obsahuje mnoho dalších složek včetně vlákniny. Ani s ním to není dobře přehánět, ideálně bychom k ovoci měli přistupovat podobně jako k dezertu, protože i ovocem se můžete „vyjíst“ do stavu nadváhy či obezity. Rafinovaný cukr by však bylo ze stravy nejlepší vyloučit úplně a pokud možno jej alespoň do dvou let nepodávat dětem vůbec a později jen v malém množství, což znamená nejvýše šest lžiček denně. Ne, proto, že by byl toxický, ale kvůli jeho dlouhodobým efektům na naše zdraví. Ty nejsou příznivé, ale destruktivní.