Článek
To označení považuji nejen za zavádějící, ale také za urážlivé. Opravdu všechny lidi ve věku nad 65 let definuje jen to, že pobírají penzi? Možná mnoho z nich zároveň pracuje a mnozí jsou v tomto věku dokonce na vrcholu své kariéry. Ale i v případě, že již nepracují, definuje je spousta jiných rolí, než jen jakási státní renta vypočítaná z jejich odpracovaných let a výdělků. Od takového označení už pak není daleko vnímat je především jako jakousi zátěž pro státní rozpočet a příčinu toho, proč setrvale rostou odvody lidí v produktivním věku.
Naprosto běžné
Zatímco bývalé domovy důchodců jsme dávno přejmenovali na vlídnější domovy pro seniory, v médiích i běžné mluvě takové označení stále používáme. „Důchodci ne/dostanou přidáno,“ či „vláda myslí i na důchodce“ jsou běžně věty, které bez uzardění vyslovují politici i média, byť je to většinou právě v souvislosti s informaci o pobírání penzí. A v běžné lidové mluvě je tento termín natolik zažitý, že se s přijatelnějšími výrazy jako „senior“ nesetkáváme takřka vůbec. Důchodce je každý, kdo se věku seniora blíží bez ohledu na zmíněnou dávku. A kupodivu se tak někdy označují i sami lidé, kteří kvůli věku již opustili pracovní proces a užívají si podzimu života. I oni sami mají tendenci definovat se jedinou identitou, která jim podle názoru okolí zbyla, a to slovem důchodce, jakkoliv zní někdy až pejorativně, a to i ve srovnání se slovy „penzista“ či „rentiér“, což jsou také výrazy pro někoho, kdo pobírá určitou zaslouženou dávku či žije ze svých investic, byť to ve druhém případě nutně nemusí souviset s věkem.
Říkejte mi „pane“
To divné slovo „důchodce“ má citově jiné zabarvení, asociuje pasivního člověka, který jen čeká na svou penzi. Tak to ostatně vidí i známá gerontoložka Iva Holmerová, která tuto nálepku označila za tragickou. Je to zřejmě dáno i tím, že toto označení používáme dlouhodobě a získalo tak i řadu negativních konotací. Někdy se s touto nálepkou ztotožnili i senioři sami. K takovému závěru došla i autorka bakalářské práce, která se v roce 2013 zabývala tím, jak starší lidé tento „titul“ vnímají. Jen čtyři respondenti z 28 uvedli, že jim tento výraz vadí. „Člověk s označením starobní je podle mě někdo, kdo je přítěží státu. Nelíbí se mi toto označení,“ uvedl například jeden z nich.
Nejčastěji je tak prý někdo oslovuje v médiích a hned na to na poště a dalších úřadech. „V televizi se člověk nemůžu moc bránit, ale na poště je upozorním, že se jako starobní důchodce necítím,“ zvedl další respondent. Jiný pak požádal úředníka v bance, aby jej neoznačoval jako důchodce, ale spíše coby seniora. A jak by si tedy dotazovaní přáli, aby je lidé oslovovali? Vůbec nejraději by byli, kdyby o nich lidé hovořili jako o „seniorech“. Hned druhým termínem, který by si ale vybralo o více než polovinu dotazovaných méně, byl onen „důchodce“, většinou ale odmítli složené oslovení „starobní důchodce“. Dále uváděli slovo „penzista“ a posledním relativně často zmiňovaným oslovením byly tituly „pán/paní“. Nakonec zazněly i označení jako „starci,“ „obyvatelstvo v nejlepším věku,“ „babička/dědeček“ či „lidé, kteří hodně pamatují“.
Která role převáží
Za deset let, které uplynuly od tohoto výzkumu, se mohlo mnoho změnit. Do věku seniorů dozráli lidé, kteří už značnou část svého života prožili ve svobodné společnosti, kde už hlavními „ctnostmi“ nebyly poslušnost a schopnost přizpůsobit se rozhodování jiných. Naučili se ozvat, když se jim něco nelíbí a zároveň jsme se stali citlivějšími vůči různým nálepkám, které jsme dříve používali automaticky a bez rozmyslu. Mnoho z nich je ani v socioekonomické rovině nedefinuje jen pobírání důchodu, protože jsou často déle výdělečně činní či podnikají. Popírat jiné identity a zvolit jen tu jedinou, kterou je přidělení státní dávky, je ovšem nedůstojné vůči všem lidem v seniorském věku. Jak říká Iva Holmerová: „Starší lidé jsou normální dospělí lidé. Nejsme žádným zvláštním či jiným druhem člověka.“ Bylo by dobré na to myslet, kdykoliv budeme mít na jazyku ono nevlídné slovo „důchodce“.
