Článek
Obchodní řetězec Lidl oznámil, - letos už podruhé - že svým prodavačům zase přidá. Každý si od začátku roku 2024 polepší nejméně o dva tisíce korun. Navýšení mezd se ve skutečnosti bude týkat i dalších zaměstnanců řetězce, který v Česku patří mezi obchodně nejúspěšnější. Ten, kdo pracuje v provozu, tedy i skladníci, dostanou přidáno od ledna, ostatní od března. Zdá se tedy, že legendy o vysokých odměnách pokladních v Lidlu tak úplně nelžou. Dlužno ale dodat, že ani ostatní řetězce zřejmě nezůstanou pozadu a svým lidem brzy přidají rovněž.
Mzdy rostou tryskem
Mzdy v oboru, který ještě před několika lety patřil k těm nejhůře odměňovaným, rostou až neuvěřitelnou rychlostí. Pro srovnání: v roce 2016 si tehdejší premiér povolal nizozemského velvyslance, aby mu vysvětlil, že 12 500 korun hrubého měsíčně za práci pokladní není adekvátní odměna a vyzval ho, aby jednal s tehdy vysoce ziskovým mateřským podnikem Ahold, který u nás provozuje prodejny Albert. U konkurence podle odborů tehdy lidé brali zhruba o třetinu více, tedy kolem 16 tisíc korun hrubého. Minimální mzda ve stejnou dobu činila 9900 korun a ta průměrná dosahovala 27 589 korun. Dnes je situace docela jiná. Nástupní mzda prodavače v Lidlu činí 30 700 korun, po třech letech pak vzroste na 34 000 korun. V Praze jsou tyto částky ještě o něco vyšší: lidé nastupují se mzdou 33 000 a po třech letech dosáhnou na 36 600 korun. Ve skladech si pak zaměstnanci přijdou téměř na 40 000 korun měsíčně. Minimální mzda v roce 2023 činí 17300 korun a ta průměrná je nyní 42 658 korun. Z čísel je zřejmé, že odměny začínajících prodavačů v obchodních řetězců jsou nyní zhruba uprostřed mezi minimální a průměrnou mzdou, ti zkušenější se dokonce blíží ke mzdě průměrné. To platí alespoň v Lidlu. Svou roli zřejmě sehrál i fakt, že záhy po Sobotkově široce medializované akci, řetězce začali svůj marketing stavět právě na vztahu k zaměstnancům, jejich odměňování a péči o jejich fyzické a psychické blaho, neboli well-being.
Důvodů, proč by lidé zaměstnaní v těchto oborech měli být štědře odměňováni, je celá řada. Některé souvisí s velkými zisky, kterých u nás řetězce dosahují, a to nyní zjevně i díky bezprecedentnímu navyšování cen, potažmo marží. Jiné pak zohledňují práci samotnou. Ta je jednotvárná, fyzicky náročná a v případě pokladních i značně úmorná. Jakým způsobem vám bude po několika hodinách za kasou zvonit v hlavě, popsala novinářka Saša Uhlová už před několika lety, když vydala sérii reportáží o svých zkušenostech na na nejhůře placených pozicích. V obchodních řetězcích zaměstnanci navíc často pracují do pozdních večerních hodin, o víkendech a o některých svátcích. Nízké ohodnocení měl na svědomí nepochybně i fakt, že jde o zaměstnání, kde většinově pracují ženy a jak známo, feminizované profese se často musí kvůli společenským stereotypům spokojit s nižšími odměnami i faktem, že změnu se podaří obtížněji prosadit.
Plat jako prodavačka v Lidlu
Existuje nějaký důvod, proč by si prodavači a prodavačky v obchodních řetězcích neměly zasloužit svou mzdu? Domnívám se, že nikoliv. Navzdory tomu, že k této práci nepotřebujete speciální vzdělání ani vysokou kvalifikaci. Jde o soukromý podnik, který se o výši odměn rozhoduje podle situace na pracovním trhu a společnost nemá právo do takové záležitosti mluvit. Toho si byl ostatně vědom i premiér Sobotka v roce 2016, když se rozhodl pro medializovaný morální tlak na jeden z řetězců. I toto gesto by přitom mohlo být hodnoceno jako nepřiměřené, a to zvláště v situaci, kdy si tehdejší vláda sama odhlasovala minimální mzdu téměř o třetinu nižší, než byla premiérem kritizovaná mzda.
Na podzim tohoto roku v Praze demonstrovali vysokoškolští pedagogové a na jejich akcích se objevil mimo jiné i transparent v tomto znění: „Dostat aspoň to, co prodavač Lidlu.“ Sama jsem se setkala už v minulosti s vysokoškolskými pedagogy, kteří zmiňovali, že se svými kolegy zcela vážně diskutují o tom, zda by nebylo lepší opustit akademickou dráhu a nastoupit do Lidlu. To svědčí o tom, že se odměňování v tomto řetězci stalo doslova legendou, a to i v prostředí, kde by to čekal málokdo.
Fakt, že vysokoškolský učitel nedosáhne na mzdu nastupující pokladní ale na pováženou skutečně je. Pokud se chcete věnovat akademické dráze, musíte pro začátek absolvovat nejméně osm let magisterského a doktorandského studia. Na další akademické tituly dosáhnete jen v případě, že se budete intenzivně věnovat badatelské činnosti, a to často na úkor volného času. Během prvních pěti let přirozeně nedostáváte plat, stipendium doktorandů je pak směšnou částkou, která nedosahuje ani úrovně minimální mzdy. Osm let je období, za které si při nejnižší současné mzdě vyděláte nejméně milion a půl korun čistého. Studenti nebo jejich rodiče naopak investují do učebnic, literatury, kurzů atd. Nehledě na to, že studium obvykle stojí poměrně značné mentální úsilí, které finančně vyjádříme jen těžko. Pokud vzdělání chápeme jako investici do budoucna a rozumíme tomu, že k pedagogické činnosti na vysokých školách se dostanou jen ti nejlepší, nemůžeme se spokojit se situací, kdy jsou lidé na těchto pozicích odměňováni podprůměrnými platy. Prodavačka v Lidlu se stala jen symbolem tohoto boje za lepší postavení zaměstnanců vysokých škol. Pokud si své zaměstnance hýčká i běžný obchodní řetězec, tím spíše by se o blaho těch svých měl starat stát. Jinak hrozí, že budeme mít sice výstavní supermarkety s ochotnými prodavačkami, ale málo nebo žádné vědecké talenty, které naši zemi posunují dále. A jako společnost na to jednou dojedeme.
