Proroctví se naplnilo. Svatořečení Anežky Přemyslovny bylo předzvěstí změn

12. listopadu 1989, tedy jen pět dní předtím, než v tehdejším Československu započala Sametová revoluce, proběhlo ve Vatikánu svatořečení Anežky Přemyslovny. Ta od roku 1874 nesla titul blahoslavená a s její kanonizací se pojilo jedno dávné proroctví. To se ve stejném roce skutečně naplnilo a mnoho lidí tuto skutečnost považovalo za zázrak. Svatá Anežka se tak stala symbolem a patronkou revoluce roku 1989, která započala pouhé dny po její kanonizaci. Té se účastnilo 9 000 poutníku z Československa a slavnou mši tehdy přenášela i Československá televize, což bylo do té doby nemyslitelné.

Na své svatořečení si Anežka Přemyslovna, která se do českých dějin zapsala založením špitálu Na Františku a kláštera v jeho sousedství, musela počkat celých sedm staletí. Přestože ihned po její smrti vznikaly legendy a o její prohlášení svatou usilovala už její prapraneteř Eliška Přemyslovna, která se stala českou královnou a následně i Karel IV., Anežka nikdy svatořečena nebyla. Ztratily se totiž její ostatky, které jsou pro tento akt nezbytné. I tak ale pražský arcibiskup Schwarzenberg už v roce 1874 prosadil její blahoslavení a ke svatořečení došlo až o dlouhých 115 let později. Kosterní pozůstatky přemyslovské princezny ale nakonec nalezeny byly roku 1952 v chrámu paláce El Escorial ve Španělsku. Konkrétně šlo o její spodní čelist.

Kanonizace, ke které se ve Vatikánu od počátku roku 1989 schylovalo, byla výjimečnou událostí. Lidé do poslední chvíle nedoufali, že by se jí mohli osobně - nebo i přeneseně -zúčastnit. Nevěřil v to ostatně ani sám Vatikán, který se rozhodl spolu s Anežkou svatořečit ještě jednoho polského blahoslaveného, a to Adama Chmielowského. Důvodem byly obavy, že by katedrála sv. Petra mohla zůstat poloprázdná, protože místo skutečných poutníků by do Vatikánu mohli dorazit třeba „prokádrovaní soudruzi“, kteří by ve skutečnosti přijeli do Říma nakupovat. Když se ale začaly vypravovat vlaky a autobusy, uvěřili i ti největší skeptici, že to možné skutečně je. Kromě nich nakonec do katedrály dorazili poutníci z Československa i auty a jedním leteckým speciálem. Většina účastníků už tuto událost považovala za zázrak, který byl umocněn tím, že mnozí se cestou do Vatikánu dozvídali o pádu Berlínské zdi, ke kterému došlo 9. listopadu 1989.

Jak je možné, že komunistický režim, který své občany na „Západ“ pouštěl jen výjimečně, najednou povolil výjezd téměř deseti tisíc katolíků, se kterými nevycházel právě nejlépe? Od roku 1968 totiž takové množství lidí nikdy do žádné západní země nevycestovalo. Důvodem byla skutečnost, že šlo o jakýsi výměnný obchod. Kanonizace totiž původně měla proběhnout za přítomnosti papeže Jana Pavla II. v Praze na Strahovském stadionu, nicméně režim si prosadil přesun do Vatikánu, protože měl obavy, že by akce přerostla ve velkou protirežimní manifestaci. Výměnou za to povolil onen zahraniční výjezd. Dalším aspektem, kterým měl na tento „zázrak“ vliv, mohl být fakt, že v opačném případě by ve Vatikánu byli pouze českoslovenští emigranti a někdejší krajané ze Sudet, kterým by se tímto způsobem dostalo velké mediální pozornosti.

Nedělní kanonizační mše byla velkolepá a katedrála sv. Petra byla zaplněna do posledního místečka. Mnohem více lidí ale sledovalo slavnost v televizi, protože na místě byla i Československá televize, která měla povolný přímý přenos. Následující den se konala hodinová slavnost v Aule Pavla VI., která předcházela audienci poutníků u papeže. Svou řeč tam měl také Tomáš Halík, který byl v tu dobu členem podzemní církve a tajně vysvěceným knězem. „…mezi jiným řekl, že se Anežka jistě přimlouvala za nás v dobách nejtěžších, a tak oprávněně myslíme dnes na proroctví, že tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře. Cítíme příchod těchto lepších dob ve vzduchu jako jarní vánek, dotýkající se už našich srdcí,“ vzpomínal na jeho slova církevní historik Václav Vaško.

Proroctví, které Halík citoval, se skutečně začalo naplňovat. Poutníci se ani nestačili vrátit domů a události už se rozběhly. Po pátečním masakru na Národní třídě se lidé začali scházet, divadelníci odmítali hrát a místo toho diskutovali s diváky o tom, co se 17. listopadu v Praze stalo a jak se k tomu postavit. Záhy společně se studenty vysokých škol vstoupili do stávky. Sv. Anežka do revolučních událostí vstoupila ještě jednou. Stalo se tak v neděli 25. listopadu 1989, kdy v katedrále sv. Víta proběhla děkovná bohoslužba za Anežčino svatořečení. Kardinál František Tomášek v jejím závěru pronesl slova, která se prostřednictvím televizního přenosu dostala ke všem divákům v tehdejším Československu, což mohlo mít pro váhající značný význam. „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“ Záhy se většina účastníků bohoslužby přesunula na Letenskou pláň, kde se konala dosud nejmasovější demonstrace proti tehdejšímu režimu. Události nabraly závratnou rychlost. Bez jediného dne pouhý měsíc od slavné kanonizace svaté Anežky padla železná opona a jen o další tři týdny později se stal Václav Havel prezidentem.

Proroctví, ze kterého citoval tehdejší tajný kněz Tomáš Halík, se stalo předmětem pozdějších úvah i pátrání v historických pramenech. Odkud jej vlastně vzal? Naprostá většina přítomných přiznala, že tuto překvapivou „věštbu“ slyšela prvně v životě a byli jí velmi překvapeni.

„Proroctví publikoval jeden z barokních kněží. Já jsem si dovolil k tomu jenom jednu básnickou licenci: on totiž mluvil o tom, že až se najdou Anežčiny ostatky. To ale bylo předpokladem pro svatořečení,“ vysvětlil později Halík svou verzi legendy. Později upřesnil, že proroctví prvně publikoval jeden z barokních kněží, a to Tomáš Pešina z Čechorodu. Ten byl zároveň velkým sběratelem relikvií a historiografem a mimo jiné byla také tím, kdo dal jméno kronikáři Dalimilovi.

Dílo Tomáše Pešiny z Čechorodu je pro současné historiky důležitým historickým pramenem. A někdy se z jeho textů zdá, že přes celá staletí mluví přímo k nám a k událostem, které aktuálně prožíváme. Netýká se to jen proroctví, které objevil Tomáš Halík, ale i dalších textů. Myslí si to alespoň historik a filolog Martin Svatoš, který zkoumá barokní dobu. Při poslechu projevů Volodymira Zelenského z roku 2022 si vzpomněl na apel, který Tomáš Pešina z Čechorodu adresoval v roce 1663 evropským vládcům v souvislosti s tureckou agresí a obsazení Uher. Obracel se především na blízké sousedy napadené země. Nakolik jsou si oba projevy podobné, můžete posoudit sami. Takto začíná Pešinův list:

„Hleďte, Německo, Itálie a Polsko, hoří Uhry, s vámi sousedící dům, váš nejbližší soused! Jestliže rychle a s mocnou silou nepřispěcháte k uhašení jeho požáru, který už příliš hluboko stravuje jeho spodek a dosahuje téměř až nahoru, je s ním konec. Konec bude i s tvou Moravou, Německo, prvním markrabstvím čelícím barbarským národům, které již velký plamen tohoto zla dost zasáhl; konec bude i s nejvznešenější tvou částí – Rakouskem, Štýrskem a Korutany; konec bude i s tvým štítem – slavným Českým královstvím a se Slezskem; konečně bude konec i s tebou samým. Jestliže se totiž ta zeď, která ti dosud sloužila jako vnější část hradeb, zhroutí, jestliže padne i ten štít, co víc zbývá, než že i ty se zhroutíš, padneš a budeš pohlceno stejným požárem?“

Působivé. Zdá se, že by se mohlo vyplatit občas dopřát sluchu nejen těm nejnovějším aktualitám, ale i lidem, kteří tu byli dávno před námi. Třeba nám mají co říct.

Kdo vlastně ona svatá, která se symbolicky propojila se Sametovou revolucí? Anežka Přemyslovna nebo také Anežka Česká byla dcerou krále Přemysla Otakara I. a narodila se na počátku 13. století. Jako královská dcera měla být výhodně provdána za budoucího římského císaře, nicméně ona sama se chtěla stát řeholnicí, proto dělala vše proto, aby se sňatku vyhnula. V době svého pozdějšího řeholního života pak v Praze špitál Na Františku a v jeho sousedství podvojný klášter žen a mužů podle řehole sv. Františka z Assisi. Anežka se stala abatyší a byla vysoce vzdělanou ženou, která nejen četla, ale i psala v češtině, latině, němčině a italštině. Anežka vynikala i diplomatickými schopnostmi, podařilo se jí například usmířit svého bratra Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II. Anežka Přemyslovna se na svou dobu dožila úctyhodných 71 let a záhy po její smrti se o ní začaly tradovat legendy. O svatořečení Anežky usilovali už ve 14. století královna Eliška Přemyslovna a později Karel IV. avšak bez úspěchu. Kanonizace nedosáhli ani jezuité a křižovníci s červenou hvězdou, kteří o ni usilovali v době baroka a druzí z nich o ní dokonce sepsali legendu. Chyběly ostatky, které našel až františkán Zuska v chrámu paláce El Escorial ve Španělsku. Konkrétně šlo o spodní čelist. Anežka nakonec byla beatifikována, tedy prohlášena za blahoslavenou (jde o předstupeň svatořečení) až v roce 1874. Svatořečení proběhlo o více než století později ve Vatikánu v době pontifikátu polského papeže Jana Pavla II.