Článek
Představte si, že máte doma malého předškoláka, kterého letos čeká zápis do první třídy. Už jste navštívili pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP) a tam vám doporučili podpůrná opatření. Třeba proto, že se u dítěte objevila dysgrafie či dyskalkulie, projevilo se u něj ADHD či autismus, má nějaký fyzický hendikep nebo je mimořádně intelektově nadané. Nic z toho zápisu do běžné školy samozřejmě nebrání, ale v den zápisu vás potká šok. Ve škole vám řeknou, že vaše dítě máte umístit jinam. Přesto, že jste se chtěli zapsat do spádové školy a do jiného zařízení budete muset denně dojíždět desítky kilometrů.
Zařiďte si to!
Anebo dítě zapíší, ale předem si kladou podmínky. Jednou z nich bude třeba to, že se nebude vítané na školních akcích, nebo na ně budete muset dítě doprovázet vy. Družina nepřipadá v úvahu. Leda, že si sami zajistíte asistenta pedagoga a speciální pomůcky si zkrátka seženete a zaplatíte sami.
Pro vás to znamená požádat v zaměstnání o zkrácený pracovní úvazek nebo dáte rovnou výpověď. Vaše náklady ale spíše porostou, protože budete muset investovat do pomůcek, do dojíždění nebo si rovnou zaplatíte za soukromou školu, která je ochotna vaše dítě přijmout.
Zdá se vám taková situace přitažená za vlasy? Bohužel se s ní setká celá třetina rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří své dítě přivedou k zápisu. Pokud má dítě kombinované vady, autismus, smyslové či tělesné postižení, je to dokonce 35 až 44 procent případů. Zjistila to výzkumná agentura PAQ Research.
Tlak nekončí
Z jejich výzkumu jasně vyplynulo, že část škol se snaží takové děti odradit od nástupu do jejich školy nebo nepřiměřeně zatěžuje rodiče neoprávněnými požadavky. K těm podle organizace Spoluškola, která se zabývá poradenstvím rodičům, patří třeba i dodání Doporučení PPP/SPC s podpůrnými opatřeními coby podmínka pro přijetí dítěte do školy. „Žádnou takovou povinnost jako rodiče nemáte,“ upozorňuje na své facebookové stránce.
Nátlak ale zažívají i rodiče dětí, které do dané školy již chodí. Někdy jsou vylučovány ze společných aktivit či z družiny, ale i během školní docházky přicházejí požadavky, aby dítě přestoupilo jinam. V takové situaci nemusí pomoci ani návštěva poradny, která jednoznačně doporučí, aby dítě v daném typu školy setrvalo. Celých šest procent z těch, kdo takovou situaci zažili, uvedlo, že škola i navzdory doporučení požaduje přestup. A ukázalo se také, že téměř desetina dětí se speciálními vzdělávacími potřebami školu následně skutečně změní.
Neustále „na koberečku“
Ve výzkumu se neobjevily další zkušenosti, které často popisují rodiče dětí, které takové dítě doma mají. Svěřují se s nimi spíše anonymně na sociálních sítích nebo v uzavřených diskusních skupinách. Často už od předškolního vzdělávání čelí výzvám, aby děti dali jinam nebo je rodiče ve školce ponechali jen pár hodin. V některých případech pak pedagogové neustále zvou rodiče „na kobereček“, kde jim nezřídka kladou za vinu, že nezvládají výchovu nebo se školou „nespolupracují“ či dokonce kontaktují OSPOD. Často přitom mají představu, že rodič dítěti domluví a problémy kouzelně zmizí. Působí to spíše dojmem, že řada pedagogů skutečné projevy různých neurodivergencí zkrátka nezná.
Nejviditelnější je to zřejmě u žáků, kteří mají mimořádné intelektové nadání. Řada lidí si dodnes myslí, že nadané či mimořádně nadané dítě je klidné a rádo listuje v encyklopediích. Jenže takto to ve skutečnosti vypadá jen málokdy. U těchto dětí je častý nerovnoměrný vývoj, proto sice možná od tří let čtou a v první třídě dělají fyzikální pokusy, ale zároveň hůře zvládají své emoce a sociální interakce. Jejich rodiče mluví o tom, že pedagogové jejich nadání vůbec nerozpoznali, nebo považují dokonce za „hloupé“ a jejich chování spojují se špatnou výchovou. Se správnou podporou by se přitom mohlo dítě ve škole optimálně rozvíjet.
Skutečně rovný přístup?
Podle výzkumu PAQ 30 % rodičů z těch, kteří čelí nátlaku ze strany školy, uvádí, že škola odmítá dítěti poskytnout podpůrná opatření. Ta jsou rozmanitá - od zajištění asistenta pedagoga, po úpravu testování (místo písemného třeba ústní či opačně), poskytnutí více přestávek, umožnění používat speciální pomůcky a další. Bez nich děti přirozeně neprosperují tak, jak by mohly.
Zdá se, že ve školách je ještě mnoho prostoru pro zlepšování. Začít by se ale mělo zejména u pedagogů, kterým v této oblasti chybí dostatečné znalosti a často podléhají stereotypům. Neměli bychom zapomínat, že základní školství je u nás nejen povinné a přístup ke vzdělání stát deklaruje jako rovný. Pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami to ale zatím zjevně platí jen někdy a někde.
