Článek
Ivana Tykač, realitní podnikatelka a zároveň manželka miliardáře Pavla Tykače, prý našla „lék“ na klesající porodnost. Problém, který obchází nejen Česko, ale všechny vyspělé státy světa. Jeho řešení ale dosud nikdo nenašel.
Institut Ivany Tykač
V institutu Solvo, který založila, vzniklo Desatero, které má trend klesající porodnosti zvrátit. Kontext jeho vzniku je zajímavý. Předcházelo mu setkání Tykač s premiérem. Podnikatelka Babiše žádala, aby se zúčastnil jedné z akcí institutu Solvo. Ten s lidmi, kteří obklopovali nebo stále obklopují současného premiéra, svázaný až překvapivě těsně. Pracuje pro něj například Anna Shavit, která jako marketérka pomohla Babišovi a jeho hnutí ANO 2011 vyhrát v roce 2013 parlamentní volby. Pracuje pro něj Marek Prchal, marketingový „mág“, který pro něj dělal volební kampaně nebo pro něj pracoval Jakub Landovský, který je od letošního května vládním zmocněncem pro oblast plnění závazků vůči NATO. A působí v něm také Alexandr Braun, někdejší Babišův poradce.
A při té příležitosti došlo na poměrně „kuriózní“ rozhovor. Babiš Tykač navrhl téma, kterému se její institut, který se zabývá analýzami současné společnosti, zatím nevěnoval. „Hele, vy máte hodně těch dětí, tak co si myslíte o porodnosti? Co bychom měli udělat pro to, aby se porodnost zvedla,“ zeptal se prý Babiš Tykač. Ta neváhala a rozhodla se se svým týmem připravit řešení. Letos v květnu mu je pak na vládní konferenci představila jako deset potřebných bodů.
Do důchodu v 72 letech?
Desatero ale obsahuje tak radikální myšlenky, že se pohybují na hranici politické reality. Nejviditelnější z nich – posun věku odchodu do důchodu až na 75 let – Babiš okamžitě odmítl s tím, že to by mu voliči neschválili. Fakt, že by se to seniorské populace, na kterou dlouhodobě cílí, nedotklo, je přitom vedlejší.
Tykač proto při druhé prezentaci Desatera tento věk snížila, a to na 72 let. Dosaženo ho má být v roce 2057, a to postupným navyšování o tři měsíce ročně. Argumentuje přitom budoucí zdravotní péčí a nadějí na dožití, která se neustále zvyšuje.
Sporné je ale především to, zda takové opatření vůbec může mít přímý vliv na porodnost. Těžko. Jde spíše o kompenzaci faktu, že lidí v produktivním věku bude stále méně. Příčiny toho, proč lidé nemají děti, neřeší.
Ještě výraznější je to v oblasti vzdělávání. Návrh na povinnou školku od čtyř let a požadavek, aby se už před nástupem do školy naučily číst, psát a počítat, nese necitlivou představu, že lze urychlit vývoj člověka výhradně podle ekonomické logiky. Stejný cíl má i zkrácení povinné školní docházky na osm let.
Problém je, že vývoj dítěte není to samé, co je výrobní proces. Ignorovat jeho rozmanitost se nám může hrubě nevyplatit. Výsledkem pak nemusí být vyšší efektivita, ale spíš větší tlak, frustrace a pocit selhání u části dětí.
Návrhy na flexibilní vysoké školství, mikrokredity a celoživotní vzdělávání zatím nemá jasné a srozumitelné obrysy. Pokud by to ale znamenalo možnost studovat kdykoliv během života za stejných podmínek, mohlo by to skutečně snížit tlak na „správné načasování“, který dnes nutí lidi volit mezi vzděláním, kariérou a rodinou ve velmi úzkém časovém okně.
Ti správní a ti druzí
Ekonomická část návrhů je pak nejviditelnější a nejsnáze představitelná. Rodičovský příspěvek ve výši 400 tisíc korun ročně, možnost jeho čerpání prarodiči a přesun daňové zátěže směrem k pečujícím osobám představují zásadní zásah do dosavadní logiky sociálního systému. Stejně tak nulová daň pro rodiny se třemi a více dětmi působí skutečně velmi motivujícím dojmem. Jenže také až příliš jasně rozděluje společnost na „ty správné, kteří děti mají“, a na „ty, kteří je nemají“.
Celý koncept působí dojmem, že porodnost lze jednoduše výrazně ovlivnit hlavně finanční motivací a některými strukturálními změnami. Jenže ve skutečnosti se ukazuje, že rozhodování o rodičovství je dnes mnohem víc svázané s dostupností bydlení, stabilitou vztahů, dostupností zkrácených úvazků práce a celkovou psychickou zátěží rodičů, než s jednorázovými ekonomickými benefity.
Míjení s realitou
To, co v návrhu naopak téměř chybí, jsou právě návrhy týkající se těchto problémů. A to se ukazuje jako největší slabina – snaha řešit společenský jev pomocí opatření, která se míjejí s každodenní realitou většiny lidí.
V pozadí celého Desatera je navíc patrný i méně viditelný, ale zásadní motiv – zrychlení životní dráhy člověka. Studuj rychleji, dospívej rychleji, pracuj déle, založ rodinu co nejdříve. Jenže právě taková logika neplatí. Nejsme jako lidé homogenní skupina, ale máme své individuální příběhy a žijeme je odlišným tempem.
Nakonec tak Desatero působí jako pokus technokraticky uchopit problém, který je ale přitom ve skutečnosti mnohem spíše sociální, psychologický a kulturní. Andreje Babiše ale tyto návrhy nepochybně zaujaly, stačí se podívat, jak velkou pozornost jim věnuje na sociálních sítích. A tak se můžeme těšit na další pokus řídit porodnost shora a pokusu zapsat do historie jako ten, za kterého se rodily Babišovy děti.
Další zdroje:
„Šest dětí, tak to gratuluji, paní Tykač!“ Respekt, 21.5. 2026
