Týdenní jesle. Byla to úžasná výhoda, nebo naprostá zvrácenost?

V 50. letech minulého století bylo třeba budovat socialismus. Kvůli nedostatku pracovní síly v průmyslu se hodila každá ruka, a to včetně těch, které patřily novopečeným matkám. Mzdy obou pohlaví sice tehdy nebyly rovné, přesto se tehdejší režim zaštiťoval emancipací žen. Očekával od nich, že se do práce s nadšením vrátí záhy po porodu. Placená mateřská dovolená tehdy trvala jen šest týdnů, později byla prodloužena na tři měsíce. Na oplátku vládnoucí komunisté ženám slibovali, že stát převezme péči o jejich děti, a to způsobem, jakým by to samy doma nesvedly. Měl v plánu „osvobodit“ je také od domácích prací, a to tím, že by tyto činnosti přebraly specializované podniky. Rodina jako taková přestala být brána vážně. Její místo v péči o děti měla převzít k tomu určená kolektivní zařízení.

V tuto dobu se zrodily týdenní jesle a velmi podobně fungovaly i některé školky. Zařízení, kam rodiče své děti umístili v pondělí ráno a vyzvedli je v pátek večer, nebo v sobotu. Pomáhat měly především ženám pracujícím ve směnách, samoživitelkám a těm, které spěchaly na druhou směnu. Využít je bylo možné až na měsíc v kuse, což se také dělo. Přesto, že už tehdy odborníci doporučovali, aby rodiče děti v době svého volna navštívili nebo si je rovnou vyzvedli dříve. „Někdy se ale nesetkali s pochopením u závodů ani samotných rodičů, kteří argumentovali, že pracující matka má právo si aspoň v neděli odpočinout,“ zmiňovala autorka článku, který na toto téma vyšel v roce 1963 v časopise časopise Vlasta. Někteří rodiče tuto službu státu vítali, protože jim poskytovala značné pohodlí. V jeslích s celotýdenním provozem byly umístěny asi čtyři tisíce dětí, ve školkách zhruba polovina tohoto počtu.

Péče, kterou měly děti dostávat v kolektivních zařízeních byla prezentována jako ta nejlepší. Odborníci, včetně dětských sester, pediatrů a odborníků na předškolní vzdělávání, měli být zárukou kvalifikované starostlivosti, která měla předčit tu, kterou by dětem dokázali poskytnout jejich vlastní rodiče. Ti, kdo tomu uvěřili, neváhali děti do takových zařízení umístit. Ve zmíněním časopise Vlasta si tehdejší matka malého dítěte pochvalovala, že v Tesle Nýřany, kde pracovala, jezdil závodní autobus, který v pondělí ráno svážel děti do jeslí a v sobotu je zase rozvážel po domácnostech. Rodiče těchto dětí byli nadmíru spokojeni navzdory pravidelnému dětskému pláči.

O tom, co s dítětem udělá fakt, že nemá jednoho primárního pečovatele (nezáleží na tom, zda jde o matku či otce, prarodiče či třeba pěstouna) dnes víme mnohem více, než lidé mohli tušit tehdy. Porucha citové vazby vede k mnoha problémům v dětství i v dospělém životě. Už v 60. letech se ale o negativním vlivu celotýdenních jeslí začalo mluvit. Z některých tehdejších výzkumů vyplynulo, že děti měly zpomalený vývoj řeči nebo působily zaostalejším dojmem. Jindy naopak působili dojmem větší samostatnosti, což mohlo působit tak, že jim jesle prospěly, ale ve skutečnosti se tyto děti už v příliš nízkém věku naučily spoléhat jen samy na sebe a tuto nedůvěru k okolnímu světu si pak přenesly do dospělého života. Pečovatelky v některých rozhovorech zmiňovaly, že odpadly problémy, které rodiče s dětmi měli doma třeba při uspávání nebo při podávání stravy. Ve skutečnosti zřejmě nešlo o mimořádné schopnosti zaměstnankyň takovýchto zařízení, ale o jednoduchý fakt, že tyto děti jednoduše rezignovaly a pohybovaly se v jakémsi módu přežití.

Dobové rozhovory se zaměstnanci takových ústavů prozrazují, že si poškození dětí nebyli vědomi. Oceňovali například, že děti měly pravidelný režim a snáze se tak přizpůsobily. Jenže pokud disciplína převáží na individuální péčí, je to problém. „Kolektivní zařízení tohoto typu působí jako klasický deprivační činitel. Děti jsou pak pasivnější, méně ochotné zkoumat okolní prostředí a vystavovat se novým situacím. Tato zkušenost má obrovský vliv na jejich sebedůvěru,“ vysvětlila před časem psycholožka Lenka Šulová v Hospodářských novinách. Děti podle ní nevyhledávají vlastní podněty, ale čekají, že jim je někdo dodá. To omezuje jejich schopnost učení pozorováním i improvizace. Jenže to poté pokračuje i u dospělých. „I ti pak očekávají, že jim někdo bude říkat, co mají dělat nebo co si mají myslet. Jsou to typy, které vyhledávají hromadné zájezdy s přesně řízenými aktivitami, kde jsou v podstatě pod dozorem jiného dospělého. V populaci kvůli tomu mohou chybět zajímavé osobnosti, které něčím vyčnívají. S těmi sice může být občas problém, přesto přinášejí do společnosti výzvy, bez nichž se celek nikam neposouvá,“ popsala Šulová.

K ještě závažnějším zjištěním přišel už v 60. letech minulého století známý psycholog Zdeněk Matějček. Všiml si, že děti, které vyrůstaly v kojeneckých ústavech projevovaly známky citové deprivace. Fakt, že neměly nikoho, kdo by jim poskytl pocit ochrany a bezpečí, soustředil na ně svou pozornost, jim způsobilo nevratná psychická zranění. Tyto děti se projevovaly jako citově ploché, úzkostné, nedůvěřivé a značně nejisté. Matějček si ale všiml nápadné podobnosti mezi dětmi z kojeneckých ústavů s těmi, které byly od útlého dětství odkládány do týdenních jeslí. Svá zjištění popsal v knize Psychická deprivace v dětství, kterou napsal spolu s s Josefem Langmeierem, a zároveň se stala námětem filmu Děti bez lásky, kterou v roce 1963 natočil režisér Kurt Goldberg. „Záběry na místnosti zaplněné postýlkami, skupiny dětí lačnících po lásce, přetahující se o jednu zdravotní sestřičku, dítě čekající na maminku, která nejde… Nic z toho nenechalo diváky lhostejné,“ píše portál Eduzin. Film se snažil zakázat především tehdejší Svaz žen, ale už bylo pozdě. Jeho autoři odcestovali na festival do Benátek, kde za své dílo posbírali několik ocenění. Zděšení rodičů dětí vedlo k tomu, že se rozhodli své děti z týdenních jeslí stahovat. Nedlouho nato tato zařízení zmizela úplně.

Matějček tak měl zásluhu nejen na tom, že zmizely týdenní jesle, ale jeho argumenty jsou dodnes živé v diskusích o dětských centrech, což je dnešní název kojeneckých ústavů. Ty u nás stále existují, byť by již brzy měly být zrušeny. A možná, že široké povědomí o Matějčkových zjištěních přispělo i k tomu, že Česká republika má jednu z nejdelších placených mateřských a rodičovských dovolených na světě.

Na film Děti bez lásky se můžete podívat ZDE