Článek
Václav Klaus st. o sobě tento týden dává vědět. Ve středu poslal dopis Robertu Ficovi, ve kterém vidí maják slovenské demokracie. Proti gustu žádný dišputát, nebo v lepším překladu z latiny: o chutích se nerozmlouvá. Samozřejmě, exprezident má jistě právo vyjádřit svůj náklonnost k muži, se kterým v ledasčem zjevně sdílí svůj pohled na svět. A to samé platí o dalším Klausově výstupu, který se objevil na stránkách jeho institutu. Nám tak alespoň zprostředkovává náhled do jeho současného smýšlení. Ve své glose rozebírá současný svět, který se mu zdá nepochopitelný, nehostinný a vlastně až apokalyptický. Únik Klaus nachází v seriálech, které momentálně vysílá Česká televize. Jejich hlavní postavy jsou mu symboly časů, kdy se svět zdál být ještě v pořádku.
Makat jako v devadesátkách
Úzkostný pocit vzbuzuje už samotný název Klausovy glosy: „Dá se vyvléknout z naší pasti?“ Muž, který v 90. letech de facto řídil ekonomickou transformaci zjišťuje, že o recepty, které společnosti tehdy ordinoval, dnes už nikdo nestojí. Evropané podle něj už nechtějí pracovat a tak se řítí do propasti ekonomické stagnace. „Líbí se jim stále prodlužované víkendy, přibývání počtu svátků, zvyšování délky dovolené, narůstající praxe „houmofisů“, stále zvyšované minimální mzdy, garantované příjmy, předčasné důchody, atd.,“ zkrátka Evropa se podle něj vydává zcela opačnou cestou, než kdysi úspěšně kráčela naše země.
Ano, lidem obecně (nikoliv jen Evropanům) se takové věci nepochybně líbí. Ostatně, jistý optimismus, který věří v to, že jednou budeme pracovat méně a zároveň se budeme cítit ve světě bezpečněji, provází Evropany nejspíše už od průmyslové revoluce. Troufám si říci, že i lidé, kteří se v 90. letech vrhali do nejistých vod podnikání nebo odstartovali svou pracovní kariéru, tak nečinili pro nic za nic. I oni patrně doufali v to, že jednou se budou mít natolik dobře, aby nemuseli pracovat dlouhé hodiny. Devadesátkový workoholimus, kdy lidé byli ochotni pracovat dvanáct a více hodin denně na úkor své rodiny, už zřejmě opravdu není moderní. Mnoho lidí pochopilo, že důležitější je tzv. work-life balance, tedy vyvážení pracovního a osobního života. Žít kvalitní život by ostatně mělo být smyslem našeho úsilí, které věnujeme práci, dopad to má koneckonců i na naši pracovní efektivitu. Práce pro práci, která dotyčného žene k vysokým výkonům jen proto, aby si zasloužil uznání okolí, je spíše duševní poruchou než ctností.
Nebyl by to Václav Klaus, aby nezmínil i zelenou ideologii a klimatické hnutí. Normální svět díky nim mizí a ve městech si stále více místa uzurpují cyklisté, a to na úkor tradičního dopravního prostředku, kterým je přece automobil! Domy po babičkách budeme zateplovat a zásobníky se naplní zemním plynem, místo toho, abychom prostě normálně používali ruskou ropu. A kdo za to může? Hřibové, Hladíkové, Síkelové, stejně jako za objednávkou amerických letadel stojí jakési Černochové a za naše „ukrajinské smýšlení“ zase mohou nějaké Pekarové. Celé davy těchto škůdců zaplavují naši zemi a táhnou nás ke dnu. Stejně jako v 90. letech to samé činili Zielencové, Rumlové, Mlynářové nebo třeba Halíkové.
Už jen ta televize
Existuje z toho vůbec východisko? Nutnou ekonomickou transformaci zařídí jen změna smýšlení, myslí si Klaus. Zřejmě to znamená zapomenout na letošní memento hořícího Rhodosu a další evropské požáry a vlastně úplně přestat brát v úvahu klimatickou krizi. Pracovat a podnikat jako v divokých devadesátkách, kdy se nějaké právní zbytečnosti spojené s prací neřešily, a tak tu kvetl třeba švarc systém, díky kterému později část seniorů nedosáhla na důchod, nebo jej dnes dostávají ve výrazně podprůměrné výši. Oprostit se od toho, co za nás nebylo, třeba práce na home office, která je stejným zlem, podobně jako zvyšování minimální mzdy, garantované příjmy a další „levičácké“ vynálezy, jimiž lidi jen rozmazlujeme a přikládáme pod ohýnek, který brzy rozžehne ekonomickou krizi.
Ale Klaus nevěří, že se to stane. Rezignoval a soustředí se na věci, které mu pomohou zapomenout na tyto neradostné skutečnosti. I ty ale dnes hledá obtížně. Kdyby alespoň mohl zajít do kina na nějaký pořádný nekorektní film! Jenže všude je to jenom samá „korektní“ Hollandová, nad jejíž produkcí by musel celou dobu zvedat obočí. V kině už ho tedy nepotkáme. Václav Klaus se spokojí s televizí. Tam vysílají krásné detektivní seriály z doby, kdy byl svět krásně přehledný a všem srozumitelný. Komisař Montalbano na Sicílii, pařížský komisař Maigret a vzrůstem malý Belgičan Hercule Poirot, který ve Velké Británii řeší ty nejtěžší případy, jsou mu momentálně nejlepšími přáteli.
Být ve společnosti těchto géniů s mimořádnou detektivní intuicí je jistě příjemnou kratochvílí. Navíc se odehrávají v bezproblémových časech, po kterých se Klausovi stýská. Kazí to jen vědomí, že jejich autoři je vždy psali jako jakési pohádky pro dospělé. Kupříkladu Agatha Christie skrze příběhy vždy elegantního Hercule Poirota chtěla odpoutat pozornost od těžkých 30. letech, kdy Spojené království procházelo těžkou hospodářskou krizí. To se jí podařilo a zjevně se jí to daří dodnes. Panu exprezidentu Klausovi tyto kratochvíle přeji a nechci mu je jakkoliv kazit, v jedné věci si ale nemohu pomoci. Ehm, také jste si všimli, jak je Hercules Poirot vizáží i svými gesty podobný Tomáši Halíkovi?
