Článek
Jsou důchody, které v současnosti penzisté pobírají, spravedlivé, nebo nespravedlivé? Měly by být vyšší, nižší, nebo by snad měla výhradně zásluhovost? Odpovědi na tyto otázky se napříč generacemi liší, nicméně momentálně převažují lidé, kteří si myslí, že současné penze jsou jednoduše nefér.
Po nás potopa
Zatímco ti nejstarší mají pocit, že byli ošizeni a jejich důchody by měly být vyšší, mladší generace vidí jen penzisty, kteří své požadavky prosazují stylem „po nás potopa“. Nespokojenost se současným důchodovým systémem ostatně vyjádřili i respondenti výzkumu, který nedávno provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění. Jen osmnáct procent lidí je podle jeho výsledků přesvědčeno, že důchody jsou spravedlivé, zatímco 43 procent lidí má názor zcela opačný. Každý třetí je přesvědčen, že je to tak půl napůl. Samo centrum uvedlo, že v populaci je nyní rekordní počet „nespokojenců“. „Na tomto výsledku se nepochybně podepsalo snížení valorizace důchodů a vůbec veřejněpolitický diskurs, který se v posledním roce rozvinul kolem důchodového systému,“ uvedli výzkumníci ve své zprávě.
Zdá se to jako paradox. Důchody v poslední době rostly extrémní rychlostí, a tak na penzi přesahující 20 tisíc korun průměrný důchodce bez problémů dosáhne. Penzisté navíc byli dlouho stoprocentně chránění před inflací, což se v jiných případech nestalo. Naprostá většina firem nebyla schopna kopírovat její výši a zvyšovat mzdy svým zaměstnancům tak rychlým tempem. Jen část rodičů se dočkala navýšení rodičovského příspěvku a částka, o kterou se od začátku roku zvýšil, inflaci nekopíruje. Výsledkem tedy je, že penzisté si v poslední době polepšili ve srovnání s jinými částmi obyvatelstva výrazně více. Přesto jsou nespokojeni. Proč? Jak to vnímají generace mladší a do jaké míry se na našich názorech a postojích podepisuje soutěž mezi vládnoucími politiky a opozicí?
Politický boj o seniory
Poslední roky české ekonomice nepřály a inflace, která přišla, do značné míry změnila náš životní styl i nákupní zvyklosti. Okolnosti, které tento stav zapříčinily, mohli politici ovlivnit jen z menší míry. Ano, ekonomika funguje v cyklech a fluktuacích: ekonomický růst obvykle střídá pokles a na toto kolísání mají vliv rozmanité vnější i vnitřní faktory. Současný propad má na svědomí především nedávná pandemie a následné napadení jedné z evropských zemí, se kterým souvisí i přímé bezpečnostní ohrožení naší země.
Jak by se měla zachovat zodpovědná a racionální vláda v takovou chvíli? Pravděpodobně by spustila úsporná opatření, podpořila by domácí ekonomiku a zavedla by adresnou sociální pomoc potřebným. Odvážila by se tedy vstoupit na tenký led nepopulárních opatření, která by jí nepochybně přinesla ztrátu mnoha voličských hlasů. Současná vláda takovou odvahu zatím příliš neprokázala, a to zejména ve vztahů k velmi početné skupině penzistů. Na jejich penze přitom v systému chybí peníze, protože na průběžném sociálním systému vybereme méně, než vydáme. Už loni bylo nutné půjčit si 80 miliard korun, aby stát dokázal penze vůbec vyplatit.
Nicméně, těžko to mít vládě za zlé. Samotný fakt, že se loni přeci jen rozhodla o něco snížit valorizaci důchodů, ji zřejmě bude stát mnoho voličských hlasů. Opoziční vůdce Andrej Babiš, který právě na početnou skupinu 2,3 milionů penzistů ve volbách vsází, tento odliv podpořil ostrými výroky, kterými de facto posiluje nedůvěru v nezávislé soudnictví a demokratické instituce a podporuje mezigenerační napětí. Potvrzují to například slova předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy po nedávném rozhodnutí ohledně valorizace důchodů, uvedl, že i on a jeho kolegové čelí výhrůžkám a nenávistným projevům. „Nosím talár prakticky 40 let, byl jsem dlouhý čas trestním soudcem, soudil jsem různé násilníky, zloděje, lupiče i vrahy. Ale nikdy jsem na svoji adresu nedostal tolik urážlivých, nenávistných, výhrůžných projevů jako za poslední týden,“ konstatoval Baxa. A Babišově straně zatím roste popularita. Podle posledního volebního průzkumu agentury Kantar by ANO 2011 nyní s přehledem vyhrálo parlamentní volby s 35,5 procenty hlasů.
Nepochopitelný svět mladých?
Generační rozdělení společnosti tak má na svědomí především ostrý politický boj o silnou populační skupinu penzistů. Zatímco ta mladší vnímá seniory jako jednu homogenní skupinu, která si jde sobecky za svým bez ohledu na to, co přijde po ní, ta starší trpí neméně paušalizujícím viděním mladých, zejména Generace Z. Zatímco předsudkům vůči stáří jsem se ve svých textech již věnovala kupříkladu ZDE, ráda nyní stejným způsobem oslovila generaci seniorů. I oni jsou vůči mladým mnohdy nespravedliví, protože podléhají stereotypům, které jsou překážkou vzájemného porozumění. Ráda tak nabídnu úhel pohledu, který může mít Generace Z.
Nejmladší generace od svých útlých let slyší jediné - jednou se budete muset postarat o početnou skupinu tzv. Husákových dětí. Až půjdou do penze oni, nebudou stačit prostředky, které v systému jsou, a jen málokdo z této generace si svůj důchod bude financovat sám. Sama Generace Z má přitom před sebou poměrně chmurné vyhlídky týkající se budoucí koupě nemovitosti, vlastního osamostatnění či založení rodiny. Nemovitosti i hypotéky jsou nedostupné, lukrativní pracovní místa obsadily Husákovy děti už v době ekonomické transformace a drží se jich zuby nehty, do důchodu půjdou mnohem později než současní senioři a navíc si na něj budou muset naspořit. Slyší apokalyptické vize o tom, jak zanedlouho bude muset být až příliš solidární s „boomery“, tedy se stejnou generací, která do velké míry kdysi privatizovala státní a obecní byty „za pár korun“ a měla výhodu, že do pracovního procesu či podnikání vstupovala v „zakladatelském“ období novodobého českého kapitalismu, které skýtalo mimořádné příležitosti. Stejná generace slyší výtky týkající se pohodlnosti, které prý propadla a není schopna dřít tak tvrdě, jako museli její předchůdci. Pokud odhlédneme od vzpomínkového optimismu, kterým si obvykle idealizujeme svá školní a mladá léta, svědčí tato výtka spíše o nepochopení proměn doby. Technologický pokrok nám práci usnadňuje, ale také vyžaduje nové kompetence. Právě ty bude ve svém životě pravděpodobně potřebovat daleko více než ty, na kterých trvají generace předchozí. Už proto, že se bezpochyby jednou uplatní v profesích, které si v současnosti nedokážeme ani představit. Fakt, že mladá generace chce vyvážit pracovní a osobní život, svědčí spíše o zdravém přístupu k životu než o lenosti. Ostatně, dnešní padesátníci mají nemalý problém s posouváním hranice odchodu do důchodu, byť jde v jejich případě spíše o měsíce než roky. Nejmladší generace do důchodu půjde ale o mnoho let později. Skutečně je přístup, kdy nechce vše obětovat jen práci a naopak si chce zachovat fyzické i duševní zdraví, tak odsouzeníhodný? A nakonec nechci zapomenout ani na kritiku mladých kvůli jejich údajné křehkosti nebo užívání výrazů jako jsou „sněhové vločky“. O příčinách nárůstu duševních chorob u mladých lidí toho mnoho nevíme a existuje několik hypotéz, které se nový trend snaží vysvětlit. Nicméně, pokud se podíváme na statistická data, zjistíme, že vážné psychiatrické diagnózy jsou mnohem častější u generace nejstarších - každý šestý senior (člověk od 65 let), který přichází k praktickému lékaři, trpí depresí. Nicméně, je fakt, že se psychické problémy se nyní objevují už v útlém věku, což bylo v minulosti mnohem méně časté. Má to ale jeden pozitivní dopad. Mladí lidé jsou dnes častěji psychologicky gramotní a dokáží tak svůj stav reflektovat. Jednou z hypotéz současného nárůstu tak je i fakt, že lidé se o svých potížích dokáží na rozdíl od předchozích generací hovořit. Dokáží si tak častěji, než jejich předchůdci říci o pomoc.
Každá generace zkrátka řeší jiné výzvy. Domnívat se, že ti mladší to mají mnohem jednodušší, než jsme měli my, je naivní. Stejně naivní je představa, že další generace je horší než ta naše. Je to jen naše nedostatečné porozumění pro proměny světa, které přicházejí a možná i určitý druh nostalgie spojené se záští, tedy že ti, kdo vtrhli do našeho světa, ve kterém jsme byli mladí a šťastní a oni nás o něj připravují. Výzvy řeší i starší generace a je jich mnoho. Samotné stáří a ztráta dřívější identity je těžkou zkouškou. Vnímat tuto generaci jen jako tu, která touží po vysokých důchodech a hlava nehlava prosazuje své právo na ně, by bylo chybou. Vyjít ze své sociální a generační bubliny je zřejmě jediný způsob, který nám pomůže překonat příkopy, které mezi námi politici vykopali. To ale předpokládá zbavit se předsudků a snažit se poctivě porozumět situaci druhých.
