Článek
Pro ty, kdo neví stomie je vývod na břiše. Vypadá nenápadně, ale má svoji vlastní osobnost, své nálady, své zvuky a svoje potřeby. A tohle všechno se projeví teprve tehdy… když se rozhodnete vyrazit na cesty.
Takže tady je můj malý průvodce cestováním s mým měšcem: upřímný a dost možná praktický i pro další stomiky, kteří právě balí kufr a říkají si:
„Bože, ať to dneska drží!“
Než vyrážím na cesty: plánování hodné NASA
Většina lidí balí podle toho, na kolik dní jede. Já podle toho, co všechno by se mohlo v nejhorším případě podělat.
Moje příprava připomíná tajný brífink elitní jednotky:
- velká pohotovostní taška
- minimalistická kabelka pro rychlé akce
- záloha
- a záloha zálohy - o které doufám, že ji nikdy nebudu potřebovat, ale mám ji „pro klid duše“
Bez své mini kabelky už z domu nevycházím nikdy. To je moje psychická opora.
Když ji mám — nestane se nic.
Když ji nemám — stane se zákonitě všechno.
AUTO — Já a Péťa na cestě, aneb roadtrip se stomickou SBi jednotkou
Cestování autem je náš klasický „rodinný rituál“.
Péťa řídí, já vedle něj připravená na všechno, co může přijít. A nebo naopak.
A nejlepší je to, že auto nabízí svobodu:
– benzinka, kde je klidné, civilizované WC
– les, kde má člověk soukromí jak na Maledivách
– polní cesta, když jde do tuhého a už je všechno jedno
A ano… Výměna měšce v lese je pořád JEDNODUŠŠÍ a ROMANTIČTĚJŠÍ než moje bývalé časy s Crohnem, kdy jsme zastavovali v takovém panickém sprint režimu, že bych za to získala medaili za nejrychlejší únik do křoví.
Dnes kolem těch míst jezdíme a bavíme se tím:
Péťa: „Pamatuješ tady?“
Já: „Jojo. Tady byl ten super sprint.“
Péťa: „A támhle?“
Já: „No to byl doslova thriller.“
Máme prostě taková svá vzpomínková místa.
Vlak a moje akční scéna na WC
Vlak je moje dopravní jednička. Tam je WC vždycky jen pár vagónů daleko.
Je to jako jít na wc doma, jen to trochu houpe.
A ano stane se i ve vlaku, že měšec začne signalizovat:
„Hej, Pavli… chci vyměnit, jo právě teď! Nekoukej na mě tak.“
A já se zvednu, vezmu kabelku, která vypadá nenápadně, ale uvnitř je výbava SBi (Stomická bezpečnostní iniciativa) jednotky a mířím na WC jako agent na misi.
Dovnitř zapluju, dveře zaklapnou a v tu chvíli probíhá plnohodnotná výměna měšce za jízdy.
Vlak zrovna houpe jak Titanic v první půlce filmu. Nohy mám rozkročené jak pirát na palubě Černé perly.
Lepím podložku v rytmu kolejí. Vlak najede na výhybku — já se zhoupnu jak žirafa na skateboardu.
Měšec držím v ruce ale s precizností jako doktor, co transplantuje srdce.
A pak přijde finále: spláchnu, upravím vlasy, otevřu dveře… a tvářím se, jakože jsem na WC byla jen založit papír. Cestující mě minou a ani netuší, že proběhla taktická operace „Stomie Reloaded“.
A já si sednu zpátky, dám si něco k pití a užívám si klid.
Letadlo: jak se ze mě stává pašeračka „něčeho podezřelého“
Letadlo je jiný level. Na letištích už o stomii většinou vědí…
ALE!
Jakmile projdu skenerem, začne to blikat jak vánoční stromeček a moje břicho na monitoru vypadá jako záhadný balíček. A v tu chvíli ke mě běží komando. Odvedou mě bokem. Atmosféra jak při zatýkání narkomafie.
A pak přijde moment vyšetření měšce. Oni kouknou. Já kouknu. Oni pochopí. Já jen přikývnu.
„Ahaaaa… vy převážíte… ho*no.“
Ano, přátelé. Já se směju, oni se smějí, měšec mlčí. A pustí mě dál.
Vítejte v mém světě na letišti.
JÍDLO A CESTY — aneb Horajdina preventivní hladovka
A teď to nejupřímnější: Cestování se stomií mi bohužel diktuje i to, co a kdy můžu jíst.
Takže:
– ráno nesnídám → stomie tím pádem spí
– před cestou nejím → nechci riskovat nějaké bláznivé cirkusové kousky
– během jízdy jen jemné věci a hlavně hodně pít
-hlavní jídlo až v případě, že:
- WC vidím buď na mapě a nebo se blíží na horizontu
- Péťa neplánuje rychle přejíždět 45 km úsek bez zastávky
A ano — někdy bych si dala snídani jak královna. Ale snídaně před cestou je jen hit Instagramu.
Realita je taková, že komfort = plánování.
Protože Pavla se stomií nejí „co chce“. Pavla se stomií jí tak, aby:
– měla pohodlnou cestu
– neměla nepravidelné koncerty v břiše
– nemusela stále otevírat pohotovostní tašku
– nemusela stavět v lese tolik jako dřív
A víte co? Už jsem si zvykla A Péťa taky. A ten pocit jistoty je jednoduše k nezaplacení. I když to zní možná trochu drsně, tak KOMFORT a KLID je ten největší dárek, co si může stomik dát. Myslím teď co se jídla týče.
Cestování se stomií není pro slabé povahy.
Je to sportovní disciplína, logistická operace a reality show v jednom balení. Ale víte co? Já jsem se v tom našla.
Někdo cestuje na lehko, já cestuju na jistotu. A někdo má dobrodružství ve formě bungeejumpingu… já mám letištní komando, které si myslí, že něco pašuju.
Stomie mě možná občas potrápí, ale nedonutí mě sedět doma. A už vůbec mě nedonutí přestat se smát.
