Článek
Probudila jsem se po operaci, kterou jsem podstoupila kvůli Crohnově chorobě a první, co mě napadlo, bylo:
„Kde to sakra jsem a proč mám na břiše něco, co tam rozhodně nebylo?“
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že ten malý pytlík od teď bude už navždy součástí mého života.
Ze začátku to byl šok. Vztek, bezmoc, slzy. Ale víte co? Tenhle nechtěný dárek mi nakonec zachránil život. A naučil mě věci, které bych bez něj nikdy nepochopila třeba, že i když tělo selže, duše může být silnější než kdy dřív. Že se dá smát i ve chvílích, kdy by člověk spíš brečel. A že opravdová odvaha často vypadá úplně jinak, než jak si ji představujeme.
Ze začátku to byl boj hlavně mezi hlavou a srdcem. Každý pohled do zrcadla mě píchl někde tam uvnitř – mezi tím kým jsem a zoufalstvím. Všechno, co jsem o sobě do té doby věděla, se najednou nějak rozpadlo a já se musela znovu poskládat.
Všichni kolem mě mi říkali, že jsem silná. Ale já se tak v tu chvíli rozhodně necítila. Byla jsem jen žena, která se snažila přijmout, že její tělo už nikdy nebude jako dřív – a že to vlastně nevadí. Ale, bylo tam to ale..
A víte co je zvláštní? Někde hluboko ve mně ta myšlenka vždycky byla. Pohřbená, tichá a schovaná hodně hluboko. Že se svým onemocněním jednou ten pytel mít budu. Jen jsem si představovala, že to bude až jednou – když budu stará, vrásčitá babička, co už má na všechno čas.
Ne ve svých čtyřiatřiceti, kdy jsem měla pocit, že život teprve začíná.
Postupem času jsem si k němu našla cestu. Ne hned a rozhodně ne snadno. Ale jednoho dne jsem se na ten pytlík podívala a místo znechucení jsem se prostě jen… usmála.
A začala jsem mu říkat kouzelný měšec.
Ano, i když doslova kouzelný není – chápete, nenajdu v něm každé ráno hromadu zlaťáků ani lístek do loterie. Ale přesto má v sobě něco magického. Protože právě on mě drží při životě.
A najednou už to nebyl symbol nemoci, ale připomínka toho, že jsem to všechno zvládla. Že i když mi tělo vzalo jednu cestu, dalo mi jinou – a že ta nová je možná mnohem drsnější, ale zatraceně skutečná.
Dnes už se na svůj kouzelný měšec dívám jinak. Ne jako na znamení slabosti nebo nemoc, ale jako na důkaz, že i z rozbitých věcí může vzniknout něco silného.
Naučil mě pokoře a hlavně tedy velké trpělivosti, i když někdy nějaké to sprosté slovo padne. Ale i tomu, že krása nemusí být dokonalá. Naučil mě, abych se každý den alespoň jednou na někoho usmála, prostě jen tak. Abych neplýtvala časem a pouštěla se do nových věcí a nebála se toho, že něco třeba nevyjde. A hlavně, že život je dar, i když ho někdy dostaneme v hodně zvláštním balení.
Dal mi totiž život.
Teď už vím, že jsem, jako bych z popela vstala, jako ten bájný Fénix: ztracená, zraněná, ale s novou silou a odhodláním žít naplno.
