Český geolog Ferry Fediuk by se 3. 2. 2023 dožil 94 let

Přesto si našel čas i na nás, děti, děti kapitána Ferryho.

Dcera Pavla. Jak vzpomínám na tatínka Ferryho?

Milovala jsem ho, všichni jsme ho milovali. Prvních třicet let byl náš vztah trochu sváteční, protože se věnoval s „totálním nasazením“ fakultě a geologii. Výjimky zmíním dále, ale jinak jeho svět, to byla práce se studenty, geologické výpravy, konference. Vietnam, Norsko, Libye, Kuba, Peru, Turecko, Skotsko, polární Ural. Měla jsem pocit, že příští rok poletí na Měsíc. V roce 1973 hostoval dva semestry na Sorbonně, maminka za ním měla letět na návštěvu, ale onemocněla, a tak jsem tam letěla já. Paříž byla senzační, chodila jsem s ním na univerzitu, kolegové pořádali výlety, škola autobusový zájezd do Alp, kde jsem se naučila lyžovat. Cesta domů stařičkým Renaultem 4 bylo velké dobrodružství, včetně spaní v sedě v autě v poli.

Život geologů se zdál být tou nejvyšší formou existence. Omezení, která platila pro ostatní, se této unikátní elity netýkala. Nešlo o elitu ve smyslu materiálních výhod, ale o řeholnickou, zapálenou skupinu lidí, jakýsi novodobý řád vědeckých rytířů. Otec nepil a nekouřil, neměl žádné neřesti. Tedy s výjimkou sledování sportu, hlavně fotbalu v televizi 😊 Geologové oplývali smyslem pro humor, např. otci vyrobili celostěnnou mapu Českého království mystifikačně upravenou jako geologickou. Mamince dával tatínek každý rok šperky pro ni vyrobené z vltavínů a dalších přírodnin. V maličkém panelovém bytě na Petřinách, 60 m2, nás bydlelo s babičkou šest, ale setkával se tam celý svět: kolegové z Norska, Kuby, Německa, Polska, Francie, Indie.[1] My děti jsme šťastně pobíhaly mezi hosty. Jejich celoživotní přátelství byla stvrzená společnou prací. S Arnoštem Dudkem, se kterým se tatínek znal od studií (byli spolu na koleji), se scházeli na bridge. Rodiče se přátelili se všemi sousedy ve věžáku, narozeninové oslavy se přelévaly z bytu do bytu, všechny dveře otevřené.

Tatínek Ferry byl výjimečný svým rozhledem, humorem, stylem, fenomenální pamětí ve spojení s osobní skromností a jemností. Kromě světových jazyků ovládal latinu a řečtinu, z hlavy recitoval klasiky a poezii (zvlášť vzpomínám na Nerudovu Romanci Helgolandskou, Dědovu mísu, Wolkerovu Baladu o očích topičových atd. atd.), vyznal se ve výtvarném umění hudby (občas propukl v krátké přednášky o významu Josefa Čapka nebo Toyen), hudbě (kromě Smetany a Dvořáka měl nejradši Verdiho) i literatuře (chápal hloubkový význam zásadních děl jako Moby Dick). Znal svět a uměl o něm vyprávět. Při rodinných slavnostech se Ferry automaticky stával lvem salónu a jeho historky vyvolávaly bouři smíchu a úžas. Stopem přes Atlantik! Bez peněz a přesto král.

S maminkou tvořili jakýsi nový druh manželů, kolegů, spojených duší. Než se rozhodli mít děti, sjížděli řeky na kajaku, projeli škodovkou Španělsko. Z maminčina popisu našeho dětství Bylo−nebylo vyplývá, že přijala fakt Ferryho výjimečnosti. „Já vím,“ říkala, „že když se dětem zcela výjimečně věnuje, budou si pamatovat právě jeho.“ Byla na něj nesmírně hrdá. Historky typu otcův odjezd na konferenci: „Stihl naskočit do ujíždějícího vlaku, a já běžela a do okýnka mu házela kravatu, pyžamo, kartáček a další věci, které by mohl potřebovat.“ On jí to vracel, dával křídla jejímu výzkumu. Podpořil ji, ať jede mapovat na půl roku do Iráku a staral se o nás děti. Byli pozoruhodný tandem, jistě historický okamžik v dějinách lidské civilizace. Dojímá mě to dodnes.

S tatínkem šlo vždy o něco mimořádného či extrémního. Jako malou mě bral mapovat do terénu, spali jsme v lese a opékali si lišky a ryzce, co jsme našli. Všechny děti vzal na přechod Rýchor a nevadilo, že se iglú rozteklo a strávili jsme noc ve spacácích v ledové vodě. Na chalupě nás využíval jako pracovní jednotku k nošení balvanů, míchání betonu, stavění zdi. Tvrdě a neúnavně pracovat, to bylo jeho. Každou chvíli čekání využil na zkoušení násobilky, učení římských číslic atd. Z hlavy nám vyprávěl příběhy před spaním a pak je psal pro vnoučata. V deváté třídě mi pomáhal s olympiádou: ukazoval mi horniny na území Prahy. Bohužel jsem již v té době byla zcela pohlcena hudbou a literaturou a geologii jsem nedokázala brát vážně.

Od chvíle, kdy jsem propadla rock’n’rollu, začala chodit na koncerty protestních zpěváků a začala se stýkat s undergroundovými živly, jsem na otce útočila: jsme tu jako ve vězení, jak to můžeš podporovat? Odpovídal, že farmáři ve Francii taky nikam nemohou a že by kapitalismus nechtěl ani zadarmo. Že první věc, co jsem viděl v New Yorku, bylo, jak policista klečí na černochovi. Říkal: Možná byla První republika někde dobrá, ale v Tanvaldě, kde žil, to byl svrab a neštovice. O tom se teď mluví taky, o zanedbání periferií. Později jsem se jeho angažmá v komunistické straně snažila zpracovat jako historické nastavení osobnosti: teror ze strany sudetských fašistů v dětství (topili ho a vystřelili mu do obličeje slepý náboj), americké bombardování Kralup, při kterém zahynula jeho sestra Dáša, osvobození Sovětskou armádou, solidarita s vykořisťovanými (příběh postřílených dělníků ve Svárovské stávce 1870) atd.

Po roce 1989 byl tento odborník v nepolitickém odboru geologie byl dán do klatby. Byla mu znemožněna práce ve všech geologických institucích, včetně brusičství. Zikmund Winter popisuje ve svém románu Mistr Kampanus o pražské univerzitě v první dekádách 17. století podobnou situaci boje o moc, brutalitu, dehonestaci, dehumanizaci. Obdivuji tatínkovu houževnatost se takovému útoku (na rozdíl od Mistra Kampana) nepoddat.

V době srpnové invaze v Praze probíhal mezinárodni geologický kongres a otec nebyl přívrženec tanků. Pokud něco byl, pak vlastenec. V Norsku, kde jsme byli v roce 1969 celá rodina, nabídli oběma rodičům skvělou práci, ale vrátili se do maličkatého panelového bytu na sídlišti.

Léta 1989–2021, poslední třetina života mého tatínka, znamenalo totální proměnu. Ze slávou ověnčeného cestovatele, prorektora a profesora se stal recepční v ubytovně na periferii.

Naštěstí se objevili staří přátelé Fréda a Miládka Weinmannovi, se kterými se rodiče vydávali na nádherné cesty po Evropě. Také zůstali geologičtí přátelé, „staříci“, scházející se každou středu ve Faustově domě na Karlově náměstí. Přes všechny nespravedlivosti si otec udržel radost ze života, hodně se věnoval vnoučatům a dál pracoval od rána do večera, psal povídky, romány, populárně naučné svazky o geologii a postupně, už jako důchodce, získával drobné zakázky, kde mohl uplatnit svůj geologický um.

Po smrti maminky v roce 2013 vydal rozkaz, ty Pavlo, mi volej každý den v osm, ty, Filipe v 8,15. Tak se i stalo, ať jsme byli doma nebo v zahraničí. Štěpán se ozýval výjimečně, neb je introvert. Filip tatínkovi poskytoval všestrannou a obdivuhodnou péči, stejně jako dřív mamince, mně, mému synovi Damiánovi, Štěpánovi, své ženě a synovi Fífovi a všem svým přátelům. Naplňoval otce radostí svými dobrodružnými cestami po celém světě. Filip a tatínek: jejich vztah byl tak hluboký a mimořádný, že by to vydalo na tu nejkrásnější knihu. V tomto období pro nás děti nacházel milá slova uznání, na která se dřív v jeho vypjatém rozvrhu nenašel prostor.

Celý život nás všemožně podporoval v našich koníčcích, mně vozil z konferencí tu ladičku, tu růžové sako na koncert, tu LP oblíbené kapely, ale nikdy nechválil. Až po smrti maminky měl i slova uznání: řekl, že jsem krásná jako Raquel Welch a vhrkly mi slzy do očí, když pravil, že jsem ozdobou rodiny.

O vše, co jsem dělala, se hluboce zajímal. Říkal, jak to, žes mi nedala svou novou knížku? Nebo, ty si myslíš, že mě ten rozhovor v Reflexu s tebou nezajímá? Chodil na všechny moje koncerty, ještě rok před smrtí přišel do Lucerny na Dybbuk a všem nám dal po koncertě růži.

Miloval všechna vnoučata, věnoval se jim, psal pro ně pohádky a večerníčky (dokonce jednou měl sraz s Irenkou Obermannovou, když pracovala v ČT, ale bohužel se jim nepodařilo se setkat), bral je na výlety. Na Noemi byl zvlášť hrdý, protože studuje vysokou školu.

Pořád si ještě nemohu zvyknout, že je osm hodin a já tatínkovi nemohu volat. Když vidím nějaký dobrý vtip, nemám ho komu poslat. Když vybuchne sopka nebo dojde k zemětřesení, nemám to s kým probrat. Scházeli jsme se každý týden, přinášeli mu jídlo (ale vařil si i sám). Filip s ním dokázal komunikovat, i když už tatínek mluvit nemohl. Jeho smrt na akutní leukémii přišla rychle. Filip zavolal sanitku, která ho odvezla do Vojenské nemocnice. První den ještě otec žertoval s lékařkou, druhý den už těžce mluvil. Jeho poslední slova ke mně jsou nezapomenutelná: kdy budeš mít další koncert? Filip ho viděl naposled, to už mluvit nemohl, jen mu zářily oči jako chrpy.

Když něco řekneš, tak to udělej.

Lepší špatné počasí než žádné.

[1] Pro mladší připomínám, že to bylo zcela neobvyklé, protože bylo více méně zakázáno se stýkat s cizinci.

Nakladatelství Česká geologická služba plánuje letos o Ferrym Fediukovi v edici Osobnosti české geologie vydat knihu Milana Fišery.