Článek
Když jsme vešli do poloprázdného sálu, měla jsem pocit, že hraje předkapela, nesourodá parta, jež se před koncertem ohákla v přilehlém žižkovském sekáči. Zpěvačka v tričku Judas Priest divě mávala pažemi, šňůru mikrofonu omotanou několikrát kolem ramene. TO mě zmátlo. Čekala jsem mashup disneyovské Sněhurky s feministickou ikonou Leiou Organou ze Star Wars, tak jak se Chelsea Nikkel prezentuje na videích z YouTube. Předpokládala jsem, že na koncertě bude obklopena blýskavými elektropopovými hrdiny. Tohle byla parta kámošů z garáže.
Nejšílenější byl kytarista Joshua Warthington-Church v havajských kraťasech a batikovém tričku, který zametal dlouhými vlasy podlahu. Jasmine Balmer v oranžových lacláčích s další kytarou vypadala jako Chelsiina kámoška z gymplu. Simeon Kavangh-Vincent svíral basovku. Chelsea a tihle tři měnili nástroje na každou píseň. Vypadalo to tajemně, jakože Simeon zrovna tenhle song zahraje na kytaru jako nikdo jiný a Joshua zase musí teď provozovat mistrovství na klávesy. Maracas a xylofony tihle čtyři měnili jako by to byly hračky. Stabilní byl David Harris na bicí (ten jediný nebyl moc vidět) a nesmírně sympatický mladičký klávesák Joe Kaptein. Všichni zpívali harmonie s Chelsea, ze kterých se podlamovala kolena. Hráli neuvěřitelně.
Přistoupila jsem blíž. „No Church on Sunday“: příběh z dětství v sektě (Na chodbě hřmí/orgie v obýváku/bráchu topí ve vodě/na mě zapomněli…), podobné dětství Juliana Assange. Závěr textu je klidné, tiché „ne, v neděli do kostela nepůjdu“. To hlavní se ovšem odehrávalo v hudbě. Kytarový akord po první sloce se rozložil s tak působivou prostotou a něžnou barvou, že vtáhnul publikum až k pódiu, rovnou do světa Princess Chelsey. Opřela jsem se o pódium a zírala. Joshua byl ode mě deset centimetrů, Chelsey se mi dívala přímo do očí, skloněná až ke mně. Měla jsem pocit, že jsem spolkla nádhernou drogu a teď mnou procházejí závratné tóny a barvy. Každá píseň byla jinak nasvícena: sytě modrá, fialová, zelená, atd. Chelsea a její Jasmine pěly andělské harmonie s dávkou drsnosti. Měly sehraná gesta, luskání, pohyby pažemi a prsty, což působila monumentálně. Často od kytar přecházely ke xylofonům, trianglům a drobným chrastítkům. Teprve při koncertě mě došlo, že se turné jmenuje podle nové desky Everything Is Going to Be Alright.
Tento pozitivní obrat vystihuje, co všichni potřebujeme. Ano, britské noviny The Guardian popsaly songy Princess Chelsea v roce 2012 jako ukolébavky pro Addamsovic rodinu s připomínkou hudebních destrukcí amerických The Residents. Ale poté, co svět zšednul, po Velké kybernetické krizi (2015) a Nejosamělejší dívce (2018) bylo načase najít „moudrou maskulinitu“ místo toxické a vrátit se k idejím Jonathana Richmana and the Modern Lovers. Ukázat „twee pop“ jako možnost žít rokenrol bez sebe-destrukce. Nevím o jiné nekazatelské diskuzi na témata kouření a alkohol. Myslím na všechny předčasné oběti rychlého života, zvlášť na hudebního kritika a filmaře Petra Slabého.
V polovině zaznělo poselství všechno bude alright: text vypráví o klukovi, co píše, že se dívá na hvězdy: že láska je silná a je k ní třeba odvaha a že se někdy cítí slabý, ale nakonec všechno bude alright. Tak jí to napsal.
