Článek
Poledne 28. října 1939, Hlávkova kolej v Praze. Studenti se dohadují, jestli se večer znovu vydají do ulic, a Jan Opletal, čtyřiadvacetiletý student medicíny, řekne: „Kdo se bojí, ať zůstane doma, já jdu!“
Do večera měl v břiše kulku. Za dva týdny byl mrtvý a o šest dní později byly zavřené všechny české vysoké školy. Jak se z jednoho studenta, který chtěl být lékařem, stala záminka pro okupanty?
Kluk, který se stříhal dohola
Jan Opletal se narodil 1. ledna 1915 ve Lhotě nad Moravou, dnešní části Nákla, v chudé rodině domkařů, rodiče ho ale nechali zapsat do matriky už k 31. prosinci 1914, aby mohl dřív do školy. Nechával se stříhat dohola, protože to bylo nejlevnější, a nosil boty po starších sourozencích. Díky tvrdé práci a cvičení v Sokole vynikal svalnatou postavou a u spolužáků měl přirozenou autoritu. Jeho vzorem byl lékař a starosta nákelského Sokola František Strava, který léčil chudé zdarma.
Na reálném gymnáziu v Litovli patřil mezi nejlepší žáky a podle svého učitele náboženství, faráře Františka Dokoupila, byl tichý a skromný a rychle duševně rostl. Výborně prospíval ve všem kromě němčiny, z chování ale měl dvojku, protože to byl rebel. Dnes ta škola nese jeho jméno. Při vojenské službě četl lékařské knihy a díky stipendiu Hlávkovy nadace se ve dvaadvaceti letech zapsal na pražskou lékařskou fakultu a získal místo v Hlávkově koleji.

Škola, ze které odešel na medicínu, ho má dodnes před vchodem
Tam se ukázalo, jaký je. Když spolužákům chyběla skripta z fyziologie, přeložil texty z francouzštiny a angličtiny, dokreslil obrázky a všechno rozmnožil. Dnes bychom řekli, že sdílel poznámky do skupinového chatu, jenže on je nejdřív musel sám vyrobit. Stal se demonstrátorem na Fyziologickém ústavu, místopředsedou samosprávy koleje a jejím sociálním referentem, což je funkce, která ke klukovi z chudé chalupy docela sedí.
Jeho ideálem bylo bojovat v laboratořích s nemocemi jako Pasteur a léčit chudé zdarma jako Strava. Přivydělával si doučováním a sociální nespravedlnost vnímal velmi silně.
Večer v Žitné ulici
Bylo to 21. výročí vzniku republiky a v ulicích Prahy se sešly desítky tisíc lidí. Dopoledne šlo spíš o tichý protest, lidé chodili svátečně oblečení a s trikolorami, kterých se prodalo kolem 30 000. Po poledni se oslavy měnily v otevřené demonstrace, lidé zpívali hymnu a volali „Pryč s Hitlerem“ a „My chceme svobodu“. Němečtí studenti kolemjdoucím strhávali trikolory a čepice masaryčky a ve 13 hodin prošel Václavským náměstím demonstrativní pochod jednotek SS. Podle olomoucké lékařské fakulty okupanti mezi demonstranty předem vyslali provokatéry, aby měli záminku k zákroku.
Po obědě se Opletal s přítelkyní ještě učil na zkoušku z anatomie, kolem páté hodiny ji opustil a už se nevrátil.
Před šestou hodinou večerní se začalo vyklízet Václavské náměstí a v okolních ulicích se střílelo. V Žitné ulici dostal pekařský učeň Václav Sedláček, kterému bylo dvaadvacet, kulku do srdce a zemřel. Jan Opletal dostal střelu do břicha a nejdřív si myslel, že dostal ránu pěstí.
Podle policejního ředitelství bylo ten večer do nemocnice dopraveno čtrnáct lidí včetně Opletala a mrtvého Sedláčka. Byly mezi nimi i tři ženy, například dvacetiletá Marie Počtová, kterou ve 18.30 postřelil v Žitné ulici neznámý civilista do hrudníku, a šestnáctiletá krejčovská učednice Anna Ramaizlová, kterou v Melantrichově ulici zasáhla kulka do stehna.
Často se uvádí, že Opletala zasáhla střela z vojenské pušky. Ve skutečnosti byl touto zbraní zastřelen Sedláček, kdežto Opletala podle pitevního protokolu a podle operatéra Pačese zasáhla střela z krátké ruční zbraně, kterou vystřelil někdo v jeho těsné blízkosti. Lékařská fakulta v Olomouci připouští, že mohlo jít o někoho z německých studentů techniky, a o zvýšeném zájmu okupantů svědčí i to, že si gestapo po operaci vyžádalo vyňatý projektil. Kdo střílel, se ale nikdy neprokázalo.
Čtrnáct dní na klinice
Opletala odvezli na I. chirurgickou kliniku na Karlově náměstí, kde ho ještě téhož večera operoval asistent Václav Pačes a zákrok trval asi 45 minut. Při operaci lékaři zašili dvě rány na příčném tračníku a čtyři na tenkém střevě a projektil našli v závěsu střeva. Opletal se po ní klidně probudil a ráno 29. října už o svém zranění vyprávěl. Ležel na pokoji s dalšími postřelenými z demonstrace a navštěvovala ho matka a sestra Marie, s níž si byl nejbližší.
První týden se jeho stav zlepšoval. Od 3. listopadu se ale rána začala zanítit, přidal se průjem a zvracení a lékaři zvažovali znovu operovat, což šokový stav nedovolil. Rozvinul se zánět pobřišnice, který se v roce 1939 bez antibiotik zvládnout nedal. Opletal byl neklidný, mluvil o smrti a občas si pozpěvoval, na vlastní žádost ho přeložili na jiný pokoj a po návštěvě sestry opakovaně žádal, aby ho pustili domů do koleje. Podle Pačesova syna mohla k nákaze přispět i tlustá látka kabátu, jejíž vlákna se do rány zřejmě zanesla: kdyby měl jen košili, kdo ví, jak by to dopadlo.
Zemřel 11. listopadu 1939 dopoledne. Podle profesora Miroslava Zemana z I. chirurgické kliniky se na konci poslední návštěvy loučil s lékařem slovy: „Kdybych volal, tak se neotáčejte!“
Bylo mu čtyřiadvacet.
Pohřeb, který nacisté potřebovali
Obřad se konal 15. listopadu dopoledne v kapli Patologického ústavu na Albertově, projevy byly zakázány a protektorátní vláda předem ručila za to, že se rozloučení nezvrhne v demonstraci. Studenti od půl deváté defilovali kolem rakve a před ústavem se jich nakonec sešlo kolem 3 000. Obřad trval asi deset minut a farář Jaroslav Krejcárek, který ho vedl, musel předem napsat, co bude říkat, a tak na konci jen poděkoval rodičům za vzornou výchovu syna. Kolem půl desáté vynesli rakev k pohřebnímu vozu a zazpívali hymnu. Když se pak chtěli seřadit do průvodu, česká policie jim v tom zabránila, a tak se rozešli do centra Prahy v menších skupinách, zpívali a volali hesla na Karlově náměstí, na Staroměstském náměstí, na Národní třídě, u Rudolfina i před Právnickou fakultou.
Demonstrace okupantům neušla. V centru byl napaden řidič státního tajemníka Karla Hermanna Franka a Frank, který se v ulicích ocitl osobně, nechal povolat jednotky SS.
Rakev odvezli do Lhoty hned, protože se studenti obávali, že by ji Němci mohli odvézt na neznámé místo. Za černým automobilem šla nejbližší rodina, přátelé a sousedé, před rakví děti se svícemi a družičky v bílém. Černou družičkou se závojem a zhasnutou svící byla Janova snoubenka Marie Kafková. Farář Alois Mach, který Opletala osobně znal, chtěl původně přednést plamennou řeč, ale studenti, kteří přijeli z Prahy, ho přemluvili, aby toho nechal. 16. listopadu ho pohřbili v Náklu a rozloučit se s ním přišlo asi 700 lidí.

Poslední rozloučení doma, daleko od pražských ulic
Kontrast je těžké přehlédnout. Opletalovu poslední cestu v Praze lemovaly tisíce lidí, kdežto smrt i pohřeb Václava Sedláčka, který padl ve stejné ulici a ve stejný večer, okupační správa utajila.
Noc na 17. listopadu
Odpověď přišla z Berlína. Na jednání 16. listopadu za účasti Adolfa Hitlera padlo rozhodnutí potrestat studenty a zavřít české vysoké školy. V noci na 17. listopadu obsadily německé jednotky koleje v Praze, Brně a Příbrami a devět studentských funkcionářů bylo bez soudu zastřeleno v Ruzyni. Opletalův pohřeb prostě využili jako záminku.
Do Berlína se podle dochovaných dokumentů dostala zpráva, že při potyčkách 15. listopadu bylo zraněno několik Němců, a Hitler prý ústně nařídil, že za každého mají být zastřeleni tři Češi. Mezi devíti popravenými byli Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert. Podle tehdejšího rektora Tomáše Zimy to byli lidé různého politického vyznání, které spojovalo hájení spravedlnosti a demokracie.
Kolem 1 200 studentů odvezli do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se vraceli postupně, například Vojmír Srdečný byl propuštěn až 20. prosince 1940. České vysoké školy zůstaly zavřené až do konce války.
Srdečný tehdy studoval teprve pět týdnů. Po válce získal kompletní seznam 1216 deportovaných studentů, a když v roce 2019 zemřel, bylo mu 99 let a byl posledním přeživším z nich.
Opletalovo jméno ale nezapadlo. V roce 1941 se v Londýně 17. listopad stal Mezinárodním dnem studentstva a právě k tomuto výročí se 17. listopadu 1989 sešli i studenti v Praze, od jejichž průvodu se odvinula sametová revoluce.
Univerzita Karlova mu po válce udělila titul MUDr. in memoriam a v roce 1996 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy.
Symbol, kterým nechtěl být
Opletal nechtěl být symbolem. Chtěl být lékařem jako František Strava, léčit lidi, i ty, kteří neměli čím platit. Symbolem ho udělala střelba v jedné ulici a okupační režim, který potřeboval záminku.
V té samé ulici padl ještě jeden mladý muž. Jednoho z nich zná každý školák, na druhého se skoro zapomnělo, a přece mají společnou desku v Žitné. Až budete v úterý 17. listopadu procházet kolem svíček, vzpomeňte si i na pekařského učně Václava Sedláčka.
Zdroje:





