Pustíte si písničku a jste na hodiny pryč. Co je maladaptivní snění

Pustíte si hudbu, začnete chodit po pokoji a za chvíli jste jinde. V příběhu, který se odvíjí už měsíce nebo roky, mezi postavami, které znáte líp než leckoho skutečného. Když se pak vrátíte zpátky, zjistíte, že uběhly dvě hodiny a nic z toho, co jste měli udělat, není hotové.

Kdo to zná, často celé roky netuší, že nejde o podivnost, kterou má jen on. Takové snění má svůj název: maladaptivní snění. Vím, o čem píšu. Sama dokážu ve svém světě zůstat celé hodiny, hlavně když jsem ve stresu.

Pojem maladaptivní snění zavedl v roce 2002 izraelský psycholog Eli Somer z Haifské univerzity. Ve své praxi se setkal se šesti klienty, kteří trávili ve vymyšlených světech velkou část dne. Fantazie jim pomáhala uniknout před stresem a bolestí, zlepšit si náladu a nahradit blízkost a útěchu, která jim chyběla. Somer si všiml, že u všech začala jako obyčejná dětská představivost, která se časem rozrostla.

Maladaptivní snění zatím není oficiální diagnózou a v diagnostických manuálech ho nenajdete. Výzkumníci ale navrhují uznat ho jako samostatnou poruchu a studií o něm rychle přibývá.

U Somerových prvních klientů se ve fantaziích opakovala podobná témata. Objevovala se v nich idealizovaná verze sebe sama, moc a kontrola nad situací, zajetí, záchrana a útěk, ale i násilí nebo sexualita. Vymyšlený svět jim nabízel to, co ve skutečném chybělo: uznání, bezpečí, blízkost nebo pocit, že mají věci pod kontrolou.

Nejde o příležitostné zasnění u okna. Výzkumníci popisují maladaptivní snění jako záměrné, živé a složité, s propracovaným dějem a postavami, které člověka někdy provázejí už od dětství. Somer právě proto mluví o fantazii, která může nahradit skutečné vztahy.

Snít s otevřenýma očima umí skoro každý. Rozdíl je v tom, kolik času tím člověk tráví a co mu to bere. Somerův tým v roce 2016 zveřejnil studii s 340 účastníky ze 45 zemí. Lidé se sklonem k maladaptivnímu snění v ní trávili ve svých světech v průměru 60 procent času, kdy byli vzhůru. Celých 97 procent uvedlo, že jim to v nějaké míře způsobuje potíže. Mnozí se za své snění styděli a víc než polovině narušovalo spánek.

Typické je, že fantazii doprovází pohyb, třeba chůze sem a tam nebo houpání, a často i hudba. Somerův tým ve stejném roce sestavil dotazník, kterým se maladaptivní snění měří. Zjišťuje, jak silná je touha snít, jak úzce je snění spojené s pohybem a hlavně jak moc člověku komplikuje život.

Roli hudby se Somer věnoval v samostatné studii z roku 2024, ve které podrobně vyzpovídal 41 lidí. Většina z nich popsala, že hudba jejich snění prohlubuje. Funguje jako soundtrack, který určuje tempo a náladu příběhu, a pomáhá odpojit se od okolí. U některých stačí zaslechnout oblíbenou píseň a snění se spustí samo. Menšina naopak řekla, že je hudba při snění ruší.

Nejpřesnější odhad zatím pochází z Izraele. Psycholožky Nirit Soffer-Dudek a Nitzan Theodor-Katz v roce 2022 vyhodnotily čtyři skupiny respondentů, dohromady přes tisíc lidí. V běžné populaci překročilo hranici podezření na maladaptivní snění 4,2 procenta lidí, mezi mladými dospělými a studenty 5,5 až 8,5 procenta. Po podrobném rozhovoru s odborníkem splnilo kritéria jen asi 60 procent z nich. Autorky proto odhadly, že maladaptivní snění má zhruba 2,5 procenta populace. Česká data zatím nejsou.

Fantazie a hry na vymyšlené světy jsou u dětí běžné a zdravé. Maladaptivní snění obvykle začíná právě v dětství nebo v rané pubertě. U většiny dětí se ale představivost nikdy nevymkne kontrole. Jen u některých s věkem zesílí a začne zabírat hodiny denně. Když si toho nikdo nevšimne, může se v mladé dospělosti změnit v dlouhodobý návyk.

Nejčastěji se mluví o úniku. Snění pomáhá zvládnout stres, osamělost nebo nudu, a v náročných obdobích proto bývá silnější. Somer ho popsal jako fantazii, která nahrazuje kontakt s lidmi.

Často se také píše, že za maladaptivním sněním stojí trauma z dětství. Somer opravdu poprvé popsal jev u lidí, kteří trauma prožili. Ve studii z roku 2016 ale takovou zkušenost uvedla jen asi čtvrtina účastníků. Většina lidí s maladaptivním sněním tedy měla úplně běžné dětství.

Vysoce citliví lidé o sobě často říkají, že mají bohatý vnitřní svět. Přímou souvislost s maladaptivním sněním zatím žádná studie nepotvrdila. Kanadský výzkum z roku 2024 ale zjistil, že citlivější lidé mají větší sklon k fantazii, hlavně ti, které silně zasahuje umění, hudba a krása. Podle autorů si dokážou udržet živější představy a silněji prožívají i to, co si jen představují.

Maladaptivní snění málokdy přichází samo. Studie z roku 2017 vyšetřila 39 lidí, kteří splňovali jeho kritéria. Tři čtvrtiny z nich měly zároveň příznaky ADHD, přes 70 procent úzkostnou poruchu, dvě třetiny depresi a polovina obsedantně-kompulzivní potíže. Šlo o malou skupinu, takže čísla nelze přenášet na všechny. Ukazují ale, že snění často souvisí s dalšími potížemi a stojí za to se na ně podívat společně.

Protože lidé s maladaptivním sněním mají potíže se soustředěním, snění se snadno zamění s poruchou pozornosti. Izraelská studie z roku 2022 vyšetřila 98 lidí s diagnózou ADHD a zjistila, že zhruba pětina až čtvrtina z nich splňuje i kritéria maladaptivního snění.

Autoři ale upozorňují na důležitý rozdíl. U ADHD myšlenky spíš samovolně odbíhají od jedné věci k druhé. Maladaptivní snění je naopak často záměrné, živé a má propracovaný děj. Podle autorů jde o samostatný jev, který poruchu pozornosti způsobuje jako vedlejší účinek. Lidé, kteří měli ADHD i maladaptivní snění zároveň, uváděli víc deprese a osamělosti a nižší sebevědomí. Spoluautorka Nirit Soffer-Dudek to shrnula slovy, že důvodů, proč se člověk nemůže soustředit, je mnoho a každý si zaslouží jiný přístup.

Výzkum léčby je teprve na začátku. V roce 2023 izraelští vědci vyzkoušeli osmidílný internetový program sebepomoci založený na všímavosti a na sledování vlastního snění. Program dokončilo přes 350 lidí. Obě jeho varianty snění výrazně omezily a zlepšení vydrželo i po půl roce. Skupina, která měla k dispozici jen internetová fóra, se nezlepšila. Zásadní změnu ale program přinesl jen asi čtvrtině účastníků, takže pro mnoho lidí je to spíš první krok.

Pokud snění bere čas na spánek, práci nebo vztahy, je dobré obrátit se na psychologa nebo psychoterapeuta. Ne každý odborník pojem zná, proto pomáhá popsat konkrétně, co se děje a kolik času to zabírá.

Přestože psychologie jev pojmenovala teprve před něco přes dvaceti lety, lidé ho zjevně znali mnohem dřív. Eli Somer a Ashwini Iyer prošli dvacet románů a povidák ze 17. až 21. století a na jejich postavy použili dnešní dotazník. Intenzivní snění našli třeba v knihách Jane Eyrová, Paní Bovaryová, Velký Gatsby nebo Paní Dallowayová.

V příbězích se snění často objevovalo spolu s osamělostí, chudobou, společenskými omezeními nebo touhou po jiném životě. Některým postavám fantazie pomohla přežít těžké chvíle nebo dosáhnout skutečných cílů. V deseti dílech ale nabrala škodlivou podobu. Gatsby si z fantazií postavil falešnou identitu a Emmu Bovaryovou její sny dovedly k dluhům a sebevraždě.

Somer zároveň upozorňuje, že literární postavy nelze diagnostikovat, a nechce, aby si čtenáři mysleli, že živé snění je samo o sobě nemoc. Studie ukazuje spíš to, že útěk do vlastního světa k lidem patří odjakživa.

Snění samo o sobě není nic špatného. Pomáhá tvořit, odpočinout si i přečkat těžké chvíle. Potíž nastává, když místo života, který člověk žije, začne zabírat jeho místo. Pro mnoho lidí je prvním krokem zjištění, že to má jméno a že v tom nejsou sami.

Zdroje