Článek
V pedagogicko-psychologické poradně mi jako dítěti zjistili dyslexii, dysgrafii a potíže s krátkodobou pamětí. Mým rodičům k tomu řekli větu, kterou si pamatuji dodnes: „Nikdy nebude pracovat hlavou.“
Ta věta se mnou pak šla celé dětství, dospívání a velkou část mého dospělého života. Slýchala jsem ji znovu a znovu, až jsem ji přestala brát jako cizí názor a začala ji považovat za pravdu o sobě. Kdyby mi něco takového řekl někdo dnes, mávnu nad tím rukou. Dítě ale ještě neví, kým je, a to, co o něm dospělí opakují, si vezme za vlastní.
Možná máte takovou větu taky. Od učitelky, která vás odepsala ve třetí třídě, od trenéra, od rodiče nebo od šéfa, který vám jednou řekl, že tohle není nic pro vás. Psychologové mají pro to, co takové věty dokážou, název. Říkají mu Golemův efekt.
Hliněný obr, který dělal jen to, co dostal
Jméno si psychologové vypůjčili z pražské legendy. Podle ní stvořil rabín Jehuda Löw ben Becalel na konci 16. století z hlíny golema, aby chránil židovské ghetto. Golem ožil, když mu rabín vložil do úst šém, lístek s Božím jménem, a znehybněl, když mu ho zase vyndal. Sám nic nechtěl a nic nevymyslel, dělal jen to, co mu bylo dáno.

Golem ožil, až když mu někdo vložil do úst slovo
V roce 1982 ten obraz použili psychologové Elisha Babad, Jacinto Inbar a Robert Rosenthal, když popisovali, co se děje s lidmi, od kterých jejich učitelé nebo nadřízení nic nečekají. Golemův efekt podle nich znamená, že nízká očekávání autority vedou k horším výkonům toho, koho se týkají. A platí to i pro očekávání, která máme sami vůči sobě.
Co se stalo ve třídách
Golem má staršího a slavnějšího bratra. V polovině 60. let Robert Rosenthal a ředitelka kalifornské základní školy Lenore Jacobsonová řekli učitelům, že podle testu čeká některé děti prudký rozvoj. Ve skutečnosti je vybrali náhodně. Podle jejich knihy Pygmalion ve třídě z roku 1968 se tyto děti v testech zlepšily víc než ostatní, protože jim učitelé, aniž by si to uvědomovali, věnovali víc pozornosti. Tomu se dnes říká Pygmalionův efekt.
Babad a jeho kolegové se podívali na opačnou stranu. Nejdřív zjistili, kteří budoucí učitelé se nechají ovlivnit předsudkem, když hodnotili kresby údajně od žáků z lepších a horších poměrů. Učitelé, kteří předsudku podléhali, se pak k žákům, od kterých nic nečekali, chovali přísněji, a tito žáci opravdu dopadli hůř než jejich spolužáci. U učitelů, kteří předsudkům nepodléhali, se nic takového neukázalo.
Nejde přitom o žádné kouzlo, ale o drobnosti, které by si žádný učitel nepřiznal: méně trpělivosti, méně příležitostí odpovědět, kratší vysvětlování a chladnější tón. Dítě to vycítí, přestane se snažit, a horší výsledek pak učiteli potvrdí, že měl pravdu.
Jak silný ten efekt doopravdy je
Tady je potřeba trochu brzdit. Pygmalionův efekt patří mezi slavné psychologické pokusy, které se v původní síle nepodařilo opakovaně potvrdit, a studie z roku 1968 sklidila kritiku kvůli metodice. Psycholog Stephen Raudenbush v roce 1984 shrnul osmnáct podobných experimentů a zjistil, že vliv očekávání existuje, ale je malý. Skoro úplně mizí, když učitel své žáky zná déle než dva týdny, než se k němu „zaručená“ informace o nich dostane.
Pro dospělého je to dobrá zpráva, protože jedna věta od nadřízeného ho automaticky nezničí. Má už za sebou dost zkušeností, se kterými ji může porovnat, a může si říct, že ten druhý nemá pravdu. Dítě takovou možnost nemá. Obrázek o sobě si teprve skládá, a když mu dospělí roky opakují, na co nemá, poskládá si ho přesně podle toho.

Obrázek o sobě si dítě skládá z toho, co slyší
Nejhorší golem sedí v nás
Cizí věta se časem stane naší vlastní. Už nám ji nikdo nemusí říkat, protože si ji říkáme sami: na matiku nemám, já jsem ta neschopná, tohle není pro lidi jako já. A podle toho se rozhodujeme, kam se přihlásíme, o co si řekneme a do čeho se vůbec nepustíme.
Funguje to podobně jako algoritmus na sociálních sítích. Po pár kliknutích si o vás udělá obrázek a pak vám ukazuje jen to, co do něj zapadá, takže nic jiného už nemáte šanci objevit. Nálepka z dětství dělá totéž, jen místo videí vybírá, na co si troufnete.
Mně trvalo dlouhé roky, než jsem si ověřila, že věta z poradny pravdu neměla. Dnes se živím právě tím, na co jsem podle odborníků neměla.
Lístek, který se dá vyndat
Golem z legendy si lístek z úst nemohl vyndat sám, musel to udělat ten, kdo mu ho tam vložil. Dítě na tom je podobně, protože se proti tomu, co mu dospělí opakují, nemá jak bránit. Dospělý člověk už ale nemusí čekat, až mu nálepku někdo vezme. Může si ji vyndat sám.
Pokud jste někdy někomu uvěřili, že na něco nemáte, zkuste si tu větu dnes říct nahlas a zeptat se, kdo ji vlastně vyslovil. Možná zjistíte, že to nikdy nebyla pravda o vás, jen očekávání někoho, kdo vás nikdy doopravdy nepoznal.





