Článek
Když dnes přijdete k lékaři, je docela pravděpodobné, že vás ošetří žena. V Rakousku-Uhersku 19. století ale byla představa doktorky v sukních tak nepřijatelná, že ženy nesměly medicínu ani studovat. Anna Bayerová to poznala na vlastní kůži. Doktorát získala v roce 1881, jenže v Čechách byl její diplom ještě dlouho jen kusem papíru.
Dcera sládka, která chtěla víc
Anna Bayerová se narodila 4. listopadu 1853 ve Vojtěchově u Mělníka, který je dnes součástí Mšena, v rodině sládka. Od roku 1864 chodila do soukromého dívčího ústavu a později na Vyšší dívčí školu v Praze. Na tehdejší dívky to bylo slušné vzdělání, jenže dál už cesta nevedla. Na univerzity v rakouské části monarchie ženy nesměly, a tak Bayerová v letech 1872 až 1875 skládala aspoň gymnaziální zkoušky.
Proti studujícím ženám tehdy nestály jen předpisy, ale i předsudky. Tvrdilo se například, že vzdělání škodí ženskému zdraví a může vést až k neplodnosti, a takové názory šířili i uznávaní lékaři. Řádnými studentkami medicíny se ženy v rakouské části monarchie mohly stát až v roce 1900.
Do Švýcarska za vzděláním
Která žena chtěla tehdy studovat medicínu, musela do Švýcarska. V říjnu 1875 odjela Bayerová do Curychu, kde ji na základě přijímací zkoušky přijali s podmínkou, že maturitu složí dodatečně. Na fakultě tehdy studovala i další Češka, Bohuslava Kecková, ale obě ženy si příliš nerozuměly.

Jediná žena v posluchárně plné mužů.
Větší starosti než spolužačka jí ale dělaly peníze. Rodiče za částku, kterou pro ni odkládali, koupili výhodně pozemek a dceru prosíli, ať počká, až zase budou moct poslat. Bayerová si přivydělávala doučováním, a když to nestačilo, přešla v dubnu 1877 do Bernu, kde bylo studium i živobytí levnější. Ani to nepomohlo a v letech 1878 až 1879 musela studium přerušit. Vrátila se domů, pracovala jako vychovatelka a šetřila.
Doktorát z medicíny nakonec získala 30. listopadu 1881 za disertační práci o zkoumání krve novorozenců. Na její úspěch ale doma nikdo nereagoval, a jak sama později napsala: „Byla jsem hotova, a nikdo nehlesl.“
Lékařka bez povolení
Diplom z Bernu v Rakousku-Uhersku neplatil. Monarchie lékařské diplomy žen ze zahraničí neuznávala, a když se to později změnilo, stála Bayerové v cestě chybějící maturita. Zůstala proto ve Švýcarsku, zkušenosti sbírala na gynekologické klinice v Drážďanech a v léčebných ústavech ve Švýcarsku a Německu a po státních zkouškách v roce 1887 si otevřela soukromou praxi v Bernu.
Mezi muslimkami v Bosně
Šance přišla odjinud, než by člověk čekal. Rakousko-Uhersko spravovalo Bosnu a Hercegovinu a narazilo tam na problém: muslimské ženy se nesměly nechat vyšetřit mužem, a tak zůstávaly bez lékařské péče. Úřady proto zřídily místa takzvaných úředních lékařek. V listopadu 1891 byla jmenována první z nich Anna Bayerová a v lednu 1892 nastoupila v Tuzle.
Místní ženy si ji rychle oblíbily. Učila je, jak pečovat o kojence i o sebe, a chudým pacientkám často platila léky z vlastní kapsy. Tamní vlhké a horké podnebí jí ale nesvědčilo a opakovaně dostávala zánět průdušek. V srpnu 1892 ji proto přeložili do Sarajeva, kde se jí sice zdravotně ulevilo, ale narazila na nepřízeň okolí, a v únoru 1893 na místo rezignovala. Cestu, kterou prošlapala, pak využily další úřední lékařky, mezi nimi i Bohuslava Kecková.

Chodila za pacientkami, ke kterým muž nesměl.
Sanatorium, které ji připravilo o úspory
Po návratu z Bosny pokračovala v praxi v Bernu, přednášela o hygieně a zapojila se do ženského hnutí. Domů ji to ale táhlo dál. V roce 1900 se ucházela o místo v pražském sanatoriu, ale neuspěla. O sedm let později si se společnicí pronajala sanatorium v Ženevě, hospodaření nechala na ní a přišla o všechny úspory. Nějaký čas pak v Anglii pečovala o jednu šlechtičnu.
Návrat, který přišel pozdě
Do Čech se natrvalo vrátila v roce 1909, kdy začala pečovat o svou přítelkyni Libuši Bráfovou. Místo lékařky ale ani tehdy nenašla a živila se jako učitelka hygieny, zdravovědy a němčiny na pražských dívčích školách. Povolení k lékařské praxi dostala až v roce 1912, kdy jí bylo osmapadesát let, a mohla pak pracovat v sanatoriu pro nemocné plicními chorobami.
Za první světové války pracovala jako lékařka v ústavu pro choromyslné v Bohnicích a do Bosny se vrátila jako vojenská lékařka. Učila až do roku 1923. Zemřela 25. ledna 1924 v Praze v bytě Libuše Bráfové a pohřbená je na Olšanských hřbitovech.
Druhá, ne první
O Anně Bayerové se často píše jako o první české lékařce. Ve skutečnosti byla druhá, protože Bohuslava Kecková dokončila studium o rok dřív. Bayerová ale jako první z nich medicínu skutečně vykonávala jako své povolání a stala se první úřední lékařkou v monarchii.
Měla všechno, co lékař potřebuje: vzdělání, praxi i chuť pomáhat. Chybělo jí jen povolení, a to přišlo o třicet let později, než si zasloužila.





