Kosmas dopsal kroniku v osmdesáti. Středověk nebyl svět třicátníků

Na jaře roku 1125 si jeden pražský duchovní posteskl nad svým zdravím. Záda se mu hrbí, kůže na obličeji je vrásčitá, dýchá prý jako utahaný kůň a hlas mu sípe jako husa.

Ten muž se jmenoval Kosmas. Bylo mu kolem osmdesáti let a dopisoval první českou kroniku.

Kdyby mu někdo řekl, že ve středověku se umíralo ve třiceti, asi by se divil. Přitom tahle představa patří k nejrozšířenějším omylům o minulosti. Ve třiceti stařec, ve čtyřiceti v hrobě. Odkud se to vzalo?

Když se dočtete, že průměrná délka života ve středověku byla kolem třiceti let, jde o takzvanou střední délku života při narození. Je to průměr ze všech lidí, kteří se narodili, včetně těch, kteří zemřeli jako miminka.

Většina lidí si to číslo vykládá jako věk, kdy člověk obvykle umíral. Ve skutečnosti říká něco úplně jiného.

Představte si dva sourozence. Bratr zemře v prvním roce života, sestra se dožije sedmdesáti. Jejich průměrný věk je 35,5 roku. A přitom ani jeden z nich ve třiceti pěti nezemřel.

Je to podobné jako s průměrnou mzdou. Několik vysokých platů ji vytáhne nahoru a většina lidí pak ve zprávách slyší číslo, které na své výplatní pásce nikdy neviděla. U středověkého věku to funguje obráceně. Průměr stahují dolů ty nejkratší životy.

Historici a demografové odhadují, že v předmoderních společnostech umíralo až každé druhé dítě dřív, než dospělo. Infekce, průjmová onemocnění, podvýživa, komplikace při porodu. Na nic z toho tehdy neexistoval lék.

Nebezpečné nebylo být dospělý. Nebezpečné bylo být dítě.

Kdo dětství přežil, měl úplně jiné vyhlídky. Americká bioarcheoložka Sharon DeWitte uvádí data pro středověkou Anglii: chlapci z rodin, které vlastnily půdu, měli při narození střední délku života jen 31,3 roku. Kdo se ale dožil pětadvaceti, mohl v průměru počítat s dalšími 25,7 lety, tedy zhruba do jednapadesáti.

I to je pořád průměr. Někteří zemřeli ve čtyřiceti, jiní žili do sedmdesáti nebo osmdesáti.

Že se středověcí lidé běžně dožívali vysokého věku, prozrazují i úřední dokumenty. V roce 1349, kdy Anglií procházel mor a chyběly pracovní síly, vydal král Eduard III. výnos o nádenících. Zdraví muži a ženy bez vlastní obživy museli přijmout práci, pokud ji někdo nabídl. Ale jen do šedesáti let.

Kdyby se šedesáti skoro nikdo nedožil, nemělo by smysl tu hranici do zákona psát.

Představu o dlouhém životě dávala lidem i Bible. V Žalmu 90 stojí, že člověk žije sedmdesát let, a je-li silný, tak osmdesát. Sedmdesát let bylo tehdy stejně jako dnes měřítkem dlouhého, ale ne výjimečného života.

A příklady najdeme i v českých dějinách. Kosmas zemřel kolem osmdesátky. Svatá Anežka Česká se dožila nejméně jednasedmdesáti let (rok jejího narození se v pramenech liší). Karel IV. zemřel ve dvaašedesáti, jeho současník, anglický král Eduard I., v osmašedesáti.

Je pravda, že šlo o elitu, která měla dostatek jídla a nemusela tvrdě fyzicky pracovat. Žádný z nich ale nebyl zázrak přírody.

Část mýtu má na svědomí i archeologie. Věk zemřelých se dlouho určoval podle kostí. U dětí a mladých lidí to funguje dobře, protože kosti rostou a srůstají v předvídatelném pořadí. Po čtyřicítce se ale mění jen pomalu a u každého jinak.

Archeologové proto starší lidi často zařazovali do jedné skupiny „nad 40 let“. Na papíře pak vypadalo, jako by se nikdo nedožil víc.

Australská archeoložka Christine Cave z Australské národní univerzity zkusila jinou metodu. Věk určovala podle opotřebení zubů a zkoumala ostatky více než 300 lidí ze tří anglosaských hřbitovů z let 475 až 625. Několik z nich se podle jejích výsledků dožilo nejméně pětasedmdesáti let. Sama tyto lidi nazývá „neviditelnými starými“. Byli tam celou dobu, jen je nikdo nespočítal.

Neznamená to, že středověk byl rájem dlouhověkosti. Ženy riskovaly život při každém porodu. Muži umírali ve válkách a při úrazech. Polovinou 14. století se prohnal mor, který vylidnil celá města, a hladomory se vracely pravidelně. Lidé ale denně čelili i dalším nemocem, na které dnes máme očkování nebo léky: od neštovic přes tuberkulózu až po úplavici nebo malárii, která byla tehdy rozšířená v mokřadních oblastech.

Velký rozdíl dělal i majetek. Chudý nádeník měl horší vyhlídky než šlechtic nebo bohatý sedlák.

Středověký dospělý tedy neměl jistotu dlouhého života. Měl ale šanci, která nebyla malá.

Středověk nebyl svět mladých lidí, kteří ve třiceti stárli a ve čtyřiceti umírali. Byl to svět, kde se nejvíc umíralo v kolébce. Kdo ji přežil, měl slušnou naději zestárnout.

I tehdy tedy existovali dědové a babičky, kteří houpali vnoučata na kolenou a vyprávěli jim, jak to chodilo, když byli malí.

Až zase uslyšíte, že ve středověku byl třicátník stařec, vzpomeňte si na Kosmu. V osmdesáti si stěžoval na záda a sípal jako husa.

Zdroje