„Měla bys být vděčná.“ Proč okolí nesnese, když chcete víc

Sedíte s rodinou nebo s kamarádkou u kafe a konečně řeknete nahlas, co vás trápí. Že vás práce ničí. Že máte nápad, který vám nedá spát. Že byste chtěla žít jinak, než se od vás čeká.

A pak to přijde: „Buď ráda, že vůbec nějakou práci máš.“ „Jiní by za to dali cokoli.“ „Nevymýšlej a buď vděčná.“

Rozhovor tím končí. Vy zmlknete, kývnete a odcházíte s pocitem, že jste nevděčná a rozmazlená. Přitom jste jen chtěla, aby vás někdo vyslechl.

Tuhle větu nejčastěji slýcháte od rodičů, partnera nebo kamarádů. Většinou to přitom nemyslí zle. Spíš mají strach. Jistota je pro ně to nejcennější, a když se jí chcete vzdát, vidí v tom riziko, před kterým vás chtějí ochránit.

Jenže za tou starostí se často skrývá i něco jiného. Když se někdo z jejich okolí rozhodne změnit život, nastaví jim nechtěně zrcadlo. Najednou si musí položit otázku, proč to sami nikdy nezkusili. A to je nepříjemná otázka. Je mnohem jednodušší přesvědčit druhého, že jeho touha je hloupost, než přiznat, že svou vlastní dávno pohřbili.

Někdy jde i o obyčejné pohodlí. Když se změníte vy, změní se i vztahy kolem vás. Lidé, kteří jsou zvyklí, že jste pořád stejná a k dispozici, mohou mít pocit, že o vás přicházejí.

V psychologii se tomu chování říká efekt krabů v kbelíku. Představte si kbelík plný krabů. Když se jeden z nich pokusí vylézt ven, ostatní ho stáhnou zpátky. Nikdo neuteče, ale nikdo taky nezůstane pozadu sám.

Vtipné je, že skuteční krabi se takhle nejspíš vůbec nechovají. Důkazy jsou jen z vyprávění rybářů. Lidé ale ano. Psychologové to spojují s takzvaným myšlením nulového součtu: lidé podvědomě věří, že úspěchu je omezené množství, a když se daří druhému, zbude méně na ně. Přidává se i obyčejné srovnávání. Úspěch cizího milionáře je nechá chladnými. Zato úspěch člověka, který je jim podobný, je dokáže pěkně rozhodit.

Věta „buď vděčná“ má ještě jednu stinnou stránku. Nedovolí vám cítit to, co cítíte. Psychologové pro to mají pojem toxická pozitivita: když okolí odmítá vaše negativní emoce a nutí vás myslet jen pozitivně.

Oficiální diagnóza to není, spíš vzorec chování, který zná skoro každý. „Mysli pozitivně.“ „Mohlo to být horší.“ „Hlavně že jsi zdravá.“ Všechny ty věty mohou být míněné laskavě. Ve výsledku ale říkají jedno: o tomhle se nemluví.

Když vám okolí opakovaně dává najevo, že si nemáte stěžovat, naučíte se mlčet. Jenže potlačené emoce nikam nezmizí. Výzkumy psychologů Jamese Grosse a Olivera Johna ukázaly, že lidé, kteří své pocity běžně potlačují, prožívají méně pozitivních emocí, hůř navazují blízké vztahy a celkově se cítí hůř.

A tak zůstáváte v práci, která vás ničí, ve vztazích, které vás nenaplňují, a v životě, který vám nesedí. Navenek jste vděčná. Uvnitř se dusíte.

Můžete být vděčná za to, co máte, a zároveň chtít víc. Jedno druhé neruší. Vděčnost neznamená, že se musíte spokojit s čímkoli. Znamená jen, že vidíte, co je dobré.

Příště, až uslyšíte „buď ráda, že máš aspoň to“, zkuste si připomenout, že ta věta často víc vypovídá o strachu toho druhého než o vás. Můžete klidně odpovědět: „Jsem vděčná. A přesto chci zkusit něco jiného.“

Nemusíte nikoho přesvědčovat. Stačí, když přestanete přesvědčovat sama sebe, že chtít víc je špatně.

A pokud jste někdy slyšela „měla bys být vděčná“ ve chvíli, kdy jste potřebovala jen obejmout, víte přesně, o čem mluvím.

Zdroje