Studenti ho vypískali, noviny na něj útočily. Masaryk a vražda v Polné

O státním svátku 28. října se Masarykova tvář objevuje na plakátech, ve školách i v projevech politiků. Málokdo si ale vybaví, že ho na přelomu let 1899 a 1900 pokřikující studenti nepustili ke slovu v jeho vlastní posluchárně a že na něj noviny psaly jako na zaprodance. Důvodem byla vražda mladé dívky v lese u Polné a soud, jehož výsledek měla veřejnost jasný dřív, než začal. Kdo dívku doopravdy zabil, se nikdy nezjistilo.

Anežce Hrůzové bylo devatenáct let. Pocházela z vesničky Malá Věžnice, dnešní Věžničky, a v nedaleké Polné šila jako švadlena. Ve středu 29. března 1899 se po práci nevrátila domů. O tři dny později, na Bílou sobotu 1. dubna, ji lidé z pátrací výpravy našli v lese Březina. Měla podřezané hrdlo a tělo bylo ukryté v mlází.

Na místě se našlo jen málo krve a kolem nálezu se rychle shromáždil dav, který řadu stop zničil. Pitva proběhla ještě týž den a za příčinu smrti označila vykrvácení. Právní historici Michal Urban a Eliška Hronová ale upozorňují, že pozdější revizní posudek dospěl k jinému závěru a dívka podle něj zemřela zardoušením.

Ten rok se židovský svátek pesach kryl s křesťanskými Velikonocemi. Mladá křesťanská dívka, podříznutý krk a málo krve na místě: pro mnoho lidí v okolí to stačilo, aby si vysvětlení domysleli sami.

Leopoldu Hilsnerovi bylo dvaadvacet let. Pocházel z chudé židovské rodiny v Polné, stálou práci neměl a živil se tím, že se potuloval po okolí a žebral. Lidé ho v den vraždy viděli nedaleko lesa. Alibi neměl a při výsleších několikrát lhal, což jeho postavení ještě zhoršilo.

Přímý důkaz proti němu ale neexistoval. Jedinou hmotnou stopou byly jeho mokré kalhoty, které vypadaly, jako by je někdo zkoušel vyprat. Chemici o skvrnách na nich řekli jen to, že by mohly být od krve. Pro obžalobu to přesto stačilo.

Představa, že Židé potřebují k obřadům krev křesťanů, se označuje jako krvavá pomluva. Podle Židovského muzea v Praze se poprvé objevila v německé Fuldě v roce 1235 a nejznámějším případem se stal Trident v Itálii v roce 1475. Obvinění vedla k mučení, pogromům a vyhánění židovských obyvatel. Ani jedno se nikdy neprokázalo.

Na konci 19. století pověra znovu ožila. Mezi lety 1881 a 1913 se podobná obvinění objevila v Německu, Rakousku, Čechách, Uhrách, Polsku, na Ukrajině i v Rusku. Polná tedy nebyla výjimkou, jen se z ní stal jeden z nejsledovanějších případů.

Proces začal 12. září 1899 před porotním soudem v Kutné Hoře. Matku zavražděné zastupoval pražský advokát Karel Baxa. Formálně šlo jen o zástupce poškozené rodiny, ve skutečnosti ale převzal roli žalobce a před porotou mluvil o rituálním motivu vraždy. Hilsnera obhajoval Zdenko Auředníček, který se případu ujal zdarma, protože byl přesvědčen o jeho nevině.

Jádrem obžaloby byli svědci. Zámečník Petr Peška se ozval až v srpnu, více než čtyři měsíce po vraždě. Tvrdil, že Hilsnera v den činu viděl na okraji lesa ve společnosti dvou cizích Židů, a to na vzdálenost zhruba šesti set kroků. Svou výpověď několikrát upravoval a jeho vysvětlení, proč se ozval tak pozdě, si odporovala. Podle Urbana a Hronové přitom řada svědků čin nemohla vůbec vidět a časové rozpory v jejich výpovědích obžaloba přešla.

Po čtyřech dnech, 16. září 1899, dvanáct porotců jednomyslně rozhodlo. Hilsner byl odsouzen k smrti oběšením za spoluúčast na vraždě.

Krátce nato, 20. září, Hilsner ve vězení pod tlakem spoluvězňů jmenoval dva údajné komplice. Spoluvězni mu tvrdili, že si tím zachrání život. Výpověď pak několikrát odvolal a znovu zopakoval. Oba jmenovaní muži měli alibi.

Tomášovi Garrigue Masarykovi bylo tehdy čtyřicet devět let a od roku 1897 byl profesorem filozofie na české univerzitě v Praze. K případu se nejdřív vyjádřil v dopise, který otiskl vídeňský deník Neue Freie Presse. Pak začal studovat soudní protokoly, kriminalistiku i fyziologii a sám se vypravil do Polné.

Jeho brožura Nutnost revidovati proces polenský vyšla ještě v roce 1899. Masaryk v ní odmítl pověru o rituální vraždě a rozebral, na jak slabých důkazech rozsudek stojí. Státní zastupitelství zakázalo brožuru šířit a úřady ho obvinily, že narušuje průběh soudního řízení. Masaryk také pomohl zajistit revizní posudek pražské lékařské fakulty, o který se později opřel kasační soud.

Odpověď přišla rychle. Studenti ho chtěli vypískat přímo na přednášce, a když onemocněl a nepřišel, vydal se dav večer k jeho bytu v Thunovské ulici a musela ho rozehnat policie. Děkanát dal Masarykovi čtrnáct dní volna. Když se vrátil, čekalo na něj na nádvoří a v posluchárně přes dvanáct set studentů, kteří ho překřikovali hesly jako „Židovský zaprodanče!“. Masaryk se nedokázal prosadit, a tak začal psát své argumenty křídou na tabuli. Noviny na něj mezitím útočily a skládaly se o něm posměšné říkanky.

Masaryk přitom netvrdil, že ví, kdo Anežku zabil. Sám později řekl, že veřejně odmítl víru v rituální vraždu a že podle něj proces v Polné takovou vraždu nedokazuje. Podle Židovského muzea v Praze nehájil ani tak Hilsnera jako člověka, jako spíš rozum a úroveň české veřejné debaty.

Kasační soud ve Vídni zrušil kutnohorský rozsudek 25. dubna 1900. Konstatoval, že porotci podléhali vnějším vlivům a že jim byly důkazy předkládány ve zkresleném světle. Nový proces nařídil v Písku, aby porotu neovlivňovala nálada v okolí Polné.

Písecký proces trval od 25. října do 14. listopadu 1900 a obžaloba se ještě rozrostla. Hilsner byl nově obviněn také z vraždy služky Marie Klímové, která zmizela 17. července 1898. Ženské tělo našli v říjnu téhož roku ve stejném lese, ale bylo tak rozložené, že nešlo ani spolehlivě určit, zda vůbec šlo o vraždu.

Svědci, kteří v Kutné Hoře mluvili jen o noži, ho teď popisovali jako nůž k rituální porážce. Když na rozpory narazili, tvrdili, že je někdo zastrašoval nebo jejich slova špatně zapsal. Baxa před porotou prohlásil, že Anežčiny šaty byly po prvním procesu nasáklé krví. Soud sledovali zvláštní zpravodajové antisemitských listů z Vídně i z Paříže.

Porota Hilsnera 14. listopadu 1900 znovu odsoudila k smrti, tentokrát za obě vraždy. Rozsudek potvrdil i vrchní soud ve Vídni. Popravě Hilsner unikl až 11. června 1901, kdy mu císař František Josef I. trest změnil na doživotní vězení.

Hilsner strávil ve vězení osmnáct let. Milost mu udělil až 24. března 1918 poslední rakouský císař Karel I., několik měsíců před koncem války. Zbytek života prožil ve Vídni pod jiným jménem a zemřel tam 9. ledna 1928 ve věku dvaapadesáti let. Jeho rozsudek nebyl nikdy zrušen a z vraždy Anežky Hrůzové nebyl nikdy obviněn nikdo jiný.

Karel Baxa udělal po vzniku republiky kariéru. V letech 1919 až 1937 byl pražským primátorem a od roku 1921 až do své smrti v roce 1938 předsedal Ústavnímu soudu. Masaryk se mezitím stal prvním československým prezidentem.

Případ se k úřadům vrací dodnes. V roce 1999 uznali ministři spravedlnosti Otakar Motejl a Vlasta Parkanová, že zákon byl porušen v Hilsnerův neprospěch. Rehabilitaci ale označili za věc rakouských úřadů, protože rozsudek naposledy potvrdil soud ve Vídni. Rakouské ministerstvo spravedlnosti v roce 2009 odpovědělo, že rozsudek zrušit nelze.

Od roku 2020 se o obnovu řízení snaží advokát Lubomír Müller, který se zabývá soudními rehabilitacemi. Opírá se o archivní materiály, které tehdejší soudy neměly, a tvrdí, že Hilsner podle časové osy nemohl být tam, kde ho svědci viděli. Krajské státní zastupitelství v Jihlavě jeho podnět v roce 2023 odmítlo. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci mu nařídilo věc znovu prověřit, žalobce ale došel ke stejnému závěru. V srpnu 2024 to olomoucké zastupitelství potvrdilo s tím, že neexistuje žádný nový důkaz, který by obnovu řízení odůvodnil.

V hilsneriádě se sešlo všechno, co dokáže soudní proces převálcovat. Stará pověra, chudý obviněný bez zastání, svědci, kteří si s každým výslechem pamatovali víc, a tisk, který měl jasno dřív než porota. Masaryk tehdy nebyl populárním profesorem, kterého známe z učebnic. Byl osamělým hlasem, který tvrdil nepohodlnou věc: že rozsudek musí stát na důkazech, a ne na tom, čemu lidé chtějí věřit.

Kdo Anežku Hrůzovou v březnu 1899 zabil, se už nejspíš nedozvíme.

Zdroje: