Článek
Dnešní mladí, fascinovaní dobou, kdy Ostrava zrála v údolí bohatství a zdánlivé bezstarostnosti, si možná představují, že jsme žili v jakési zlaté éře. Doba luxusu a zdánlivé bezstarostnosti, kdy se zdálo, že vše je snadné. Ale pod tou blyštivou slupkou se skrývala realita plná omezení, tvrdé konkurence a složitých sociálních mechanismů.
Představte si to: ranní hodiny, slunce ještě spí, a vy se v pět ráno proplétáte přeplněnou tramvají na NH. Betonové bloky paneláků se pomalu probouzely do nového dne, mlha se líně valila z továren a ve vzduchu se mísil pach kouře, potu a vůně čerstvě upečeného chleba. Ano, to byla doba, kdy se všechno rozvíjelo, kdy se rodily nové podniky a začali se prosazovat podnikatelé, jejichž výnosy byly v kurzu. Elektronika, videa, přehrávače – nedostatkové zboží otevíralo dveře k úspěchu.
Když se ohlédnu zpět, vzpomínám si na mámu, která se vracela z práce u cizinecké policie. Náš byt byl rájem kontrastu. Byla jsem obklopena věcmi, o kterých si ostatní mohli jen snít. Zahraniční časopisy, západní hudba, džíny, které voněly jinak než ty z Tuzexu. Ale zároveň jsem cítila tíhu doby, kterou nešlo ignorovat. Cenzura, omezená svoboda slova, strach z udání. To všechno se promítalo do každodenního života.
Vzpomínám si, jak jsem snila o tom, že budu kadeřnicí. Tehdy to bylo víc než povolání. Byla to umělecká disciplína, výraz individuality a především – vstupenka do světa módy. Představa, jak se dostat do té branže, se mi zdála stejně vzdálená jako získat místo v Janáčkově filharmonii. Talent, ale i kontakty a protekce hrály klíčovou roli. Moje láska k módě mě zavedla na textilní školu.
Ale ani tam to nebylo jednoduché. Již na střední škole jsem viděla manželky a milenky potentátů. Vždy upravené, krásné ženy. Ženy, které věděly, jak se pohybovat v tom složitém světě, kde se protínaly kariéry, ambice a moc. I v této době se ženy snažily držet krok – musely být zajímavé, sexy a především chytré, vědět, co se nosí a koho si „pořídit“. Konkurence byla obrovská. A nešlo jen o kvalifikaci. Šlo o to, koho znáte. Pokud jste neměli ty správné vazby, vaše šance byly minimální.
Touha po luxusu, po lepším životě, po všem, co Západ nabízel, byla silná. Byla to doba, kdy se na jedné straně stavěly paneláky a na druhé straně se snilo o zboží, které někdo odněkud přivezl. Doba, kdy se na jedné straně hlásalo rovnost a na druhé straně existovala obrovská sociální nerovnost.
Dnes… Někde uvnitř cítíme touhu po té ztracené jednoduchosti, po té době. Hledáme odpovědi, sníme o tom, co bylo. Ptáme se sami sebe: kde se to stalo? Nikdo nespí s čistou hlavou. Proč? Protože hledáme, pídíme se, vzpomínáme. Jsme produktem té doby, ať už se nám to líbí, nebo ne. Jsme formováni vzpomínkami, zkušenostmi a touhou po tom, co bylo.
Je to nostalgie? Nebo varování? Možná obojí. Možná je to jen reflexe doby, která nás formovala. Doba, která nám dala hodně, ale i hodně vzala. A co dál? Kam se to všechno posunulo? Je tu i ta druhá stránka, na kterou se často zapomíná….
Byla to doba omezení. Omezení svobody slova, cestování, podnikání. Doba, kdy se vše kontrolovalo a regulovalo. Ale zároveň i doba, kdy si lidé dokázali pomáhat, kdy se vytvářely silné komunity, kde si lidé navzájem věřili. Doba, kdy jste se s někým seznámili v tramvaji a za chvíli jste si tykali a řešili společné problémy. Doba, kdy jste si půjčovali kazety s hudbou a vyměňovali si knížky. Doba, kdy jste si navzájem pomáhali, protože jste věděli, že na to nemáte sami.
A pak tu byla ekonomická realita. Nedostatek zboží, dlouhé fronty, úplatky. Ale i kreativita a vynalézavost lidí, kteří si dokázali poradit v každé situaci. Zkrátka a dobře, bylo to složité, náročné, ale zároveň i plné životní energie.
A co se změnilo? Dnes máme svobodu cestování, svobodu slova – jak kdy a jak u koho, svobodu podnikání. Máme přístup k informacím, k technologiím, k veškerému zboží, které si dokážeme představit. Ztratili jsme pouto, důvěru. Ztratili jsme možná i iluzi, že svět je spravedlivý.
Takže, co si z toho odnést? Že osmdesátky a devadesátky nebyly jen o lesku a bezstarostnosti. Že to byla doba, která nás formovala, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Doba, která nám dala hodně, ale i hodně vzala.
Možná, že se dnešní teenageři na to dívají jakkoliv. Možná, že si myslí, že to byla prostě super doba, kdy se dalo všechno. Ale pravdou je, že to bylo mnohem složitější. A že i my, co jsme to prožili, na to vzpomínáme s různými pocity.
A co nám dnes chybí? Možná schopnost vytvářet silné komunity. Možná pocit sounáležitosti. Možná schopnost vidět za hranice vlastního zájmu. Možná… PACT.
A proto o ní budeme vyprávět i dalším generacím. Protože i přes všechny ty problémy a těžkosti, to byla naše doba. Doba, která nás formovala. Doba, na kterou se nedá zapomenout.
