Článek
Příběh Donalda Lowryho, bývalého učitele angličtiny, žijícího v malém středozápadním městečku začal v roce 1965, kdy založil klub sdružující osamělé muže, který nazval Church of Love (Církev lásky). Pomocí seznamů adres získaných z pánských časopisů a klubů osamělých mužů rozeslal tisíce dopisů, ve kterých tvrdil, že Církev lásky byla založena v roce 1965 v Mexiku dívkou jménem Marie Simonaf Mireles, známá jako Matka Marie. Podle dopisů byla Matka Marie povolána, aby spolu se svými anděly lásky vybudovala idylický svět podobný rajské zahradě - Chonda-Za.
Sama Matka Marie byla popisována jako mystická postava, která byla obdařena nadpřirozenými schopnostmi, včetně schopnosti vařit lektvary, které dokážou prodloužit lidský život. Údajně byla nadaná psychickou schopností zvanou „telestézie“, která jí umožňovala pomocí zvláštních rituálů pozitivně ovlivňovat životy druhých. Osamělým mužům pak bylo přislíbeno, že pokud budou následovat Matku Marii, budou moci jednou prožít zbytek svého života mezi krásnými, mladými ženami známými jako - andělé lásky. Mezitím musela Matka Marie a andělé žít na staré farmě poblíž města Hillsdale v západním Illinois, aby se očistili a mohli vstoupit do Chonda-Za.
Na počátku 80. let, když byla Církev lásky na vrcholu své slávy, měla po celých Spojených státech a Kanadě více než třicet tisíc členů a příjmy přesahující milión dolarů ročně. Během let členové poslali svým andělům obrovské množství dárků - televizory, sladkosti, oblečení, spodní prádlo… Lowry si otevřel obchod s použitým zbožím, kde tyto dary obratem prodával (Lowry nakonec vydělal odhadem 31,5 miliónů dolarů).
Plán byl jednoduchý… Mnoho osamělých mužů bylo pozváno, aby se připojili k Církvi lásky, přičemž doživotní členství stálo pouhých třicet dolarů. Po podání přihlášky členové církve dostávali měsíční zpravodaj a informace o aktuálním dění na farmě, kde žila Matka Marie spolu se svými anděli, a co bylo asi nejdůležitější, mohli si s jednotlivými dívkami - anděly pravidelně dopisovat. Tyto dopisy ve skutečnosti psal sám Lowry nebo jeho zaměstnanci. Aby však zůstala zachována iluze, vytvořil Lowry pro každého anděla svoji vlastní osobnost a styl psaní (například někteří andělé psali perfektní angličtinou, jiní (jako Matka Maria) používali lámanou angličtinu). Také používal různé druhy dopisních papírů, a dokonce uzavíral každý dopis falešným podpisem od anděla lásky.
Většina andělů lásky byly mladé ženy, které prožily těžký život. Některé měly problémy s drogami nebo alkoholem. Jiné procházely z rozvrácených rodin nebo za sebou měly manželství s násilníkem. Během svého života nepotkaly žádného laskavého a čestného muže, kterého hledaly. A tak se pokoušely někoho takového oslovit dopisem. Muži tak brzy nato začali dostávat dopisy od několika žen, které v útulku (jak ženy farmu nazvaly) našly útočiště. Dívky ve svých dopisech líčily své osudy. Popisovaly každodenní události ze svého života - tak, jako se to při dopisování dělává.
Jednou z andělů byla žena, která označila sebe samu jako hlavní asistentku Matky Marie. Byla to krásná brunetka s velkým očima. Psala o sobě, že se jmenuje Pamala St. Charlesová a že vyrůstala v chudé rodině s dalšími devíti sourozenci. Pamala se v osmnácti letech provdala za násilnického muže. Když svého muže jednoho dne opustila, našla útočiště u Matky Marie, která ji pomohla těžké období života překonat. Dalším andělem byla i Dawn Mayfieldová, skromná, zelenooká, mladá žena, která říkala, že žije v útulku se svým dvojčetem Terry.
Jeden z členů později označil dopisy od andělů jako důvěrné, jako když si manželé povídají před spaním. Andělé jednoduše popisovali drobnosti, které se jim během dne přihodily.
Ženy nepsaly jen o těch dobrých dnech, ale i o těch špatných. Vztah tak začal být důvěrnější, osamělé muže těšilo, že se pro ně stali ramenem, na němž se můžou vyplakat. Andělé tak nejednou zažívali drobná neštěstí, jako když jim nějaký bezohledný řidič poškrábal zaparkované auto: „Když jsem viděla ty promáčklé dveře u řidiče, málem jsem omdlela… Měla jsem slzy na krajíčku. A nikdo mi nenechal žádný vzkaz, nikdo se k tomu nehlásil, takže si tu opravu budu muset zaplatit sama. Něco takového mi zrovna scházelo.“
Jindy se obracely na muže s prosbou o radu. Díky těmto radám se cítili potřební. Například tehdy, kdy je oškubal automechanik: „…šéf té dílny na mě vydělal - nejspíš proto, že viděl ženu. Možná by zkusil natáhnout i muže, ale jen o polovinu! Nenávidím zloděje všeho druhu, co ty?“ Zároveň dodaly, zda se můžou v budoucnu poradit, když budou mít problémy s autem.
Po desítkách dopisů, které si s anděli tito muži vyměnili, dostali postupně pocit, že našli svoji spřízněnou duši. Jejich pouto postupně zesílilo natolik, že si jednotliví muži začali dopisovat pouze s jedním andělem. Právě v tuto chvíli začaly dívky žádat své vyvolené o peníze, protože si potřebovaly koupit psací potřeby, semínka na zahradu nebo nový psací stroj. Vždycky to byly zcela dobrovolné dary, nebo jak ony říkaly „příspěvky z lásky“. Postupně tyto dary dosahovaly několika tisíc dolarů.
Díky tomuto všemu se Lowrymu podařilo přesvědčit tisíce mužů, že mají s anděly hluboký duchovní vztah. Někteří muži podepisovali „závazky duchovního manželství“, které jim měly zajistit duchovní spojení s jím vybraným andělem, až bude ráj dokončen. Ovšem členové nevěděli, že tyto dopisy byly posílány hromadně, a tak se stalo, že anděl Vanessa byla takto sezdána s mnoha muži najednou, všichni si ovšem mysleli, že s ní mají exkluzivní vztah.
Když byl Lowryho systém odhalen a on byl v roce 1988 postaven před soud za poštovní podvod, bylo u soudu prokázáno, že ve státě Illinois žádný útulek chudých a hladových žen s dobrým srdcem neexistuje. Peníze a dary, které členové posílali, nešly na opravu aut, na opravu čerpadla ve studni, ani na nákup jídla a oblečení pro anděly. Lowry si všechny peníze nechával pro sebe. Nakonec vlastnil dvacet aut, včetně Rolls Royců a Jaguarů. Přesto podvedení členové církve chodili během probíhajícího soudu demonstrovat před soudní síň s transparenty na jeho podporu. Kritizovali státní zástupce, kteří se je údajně snažili ochránit před podvodníkem. Několik obětí podvodu dokonce svědčilo v Lowryho prospěch.
Jeden svědek obhajoby popsal svůj život před vstupem do Církve lásky jako „nepříliš smysluplný či produktivní… prostě prázdný život bez jakéhokoliv cíle, bez něčeho, o co bych usiloval, bez něčeho, na co bych se těšil, bez ambicí a budoucnosti. Byl jsem prostě prázdný, ztracený a zmatený“. Vypověděl, že neměl žádné přátelé, zaháněl smutek alkoholem a drogami a uvažoval o sebevraždě. Po spojení s anděly to všechno okamžitě přestalo. „Protože v tu chvíli jsem cítil, že jsem našel něco, co mému životu dalo směr, smysl a cíl. Prostě jsem cítil, že jsem našel to, co jsem v životě hledal.“
Nejdéle aktivním členem, který se k Církvi lásky připojil již v roce 1979, vypověděl, že mu dopisy dávaly „pocit, že jsem součástí téhle krásné věci a tohoto snu. Dělalo mi to velkou radost.“ Během křížového výslechu uvedl, že věří, že peníze, které poslal svému milovanému andělovi Susan, pomohly zaplatit účty za pobyt v nemocnici. Mezi členy byli i vysoce vzdělaní muži. Jeden z nich byl profesor filozofie na Illinoiské státní univerzitě. Další byl počítačový programátor, který jednou poslal příspěvek lásky ve výši 6000 dolarů.
Don Lowry a Pamala St. Charlesová ještě před vynesením rozsudku zmizeli z Illinois, což spustilo celostátní a mezinárodní pátrání. Lowry a St. Charlesová nejprve uprchli do Montrealu. Později se odsud přesunuli na Floridu. Dva měsíce po jejich útěku z Illinois je policie vypátrala v Lake Worth kousek od Palm Beach, kde se Lowry vydával za reverenda Norberta Gainese. Šerifové ho sebrali, když si šel na poštu vyzvednout peníze, které mu posílali členové Církve lásky, dosud pevně přesvědčeni, že se stal obětí honu na čarodějnice.
Jen několik dní před Vánocemi roku 1988 porota shledala Dona Lowryho a Pamalu St. Charlesovou vinnými. Soud odsoudil Lowryho k celkem 27 letům vězení a vyměřil odškodné ve výši 94 450 dolarů.
Poté, co si odpykal deset let, byl Lowry podmínečně propuštěn. Vrátil se do rodného města. Zajímavostí je, že Lowry původně k svým dopisům přidával drobným písmem psanou formulaci o zřeknutí se odpovědnosti, kde stálo, že dopisy jsou čirá fikce. Od této praxe však upustil, když pochopil, že tomu členové stejně vůbec nevěnují pozornost. Dokonce i ti, kteří věděli , že je to fikce, peníze posílali. Mnozí z nich se během procesu přihlásilo a řekli: „Věděl jsem, že je to jenom hra, ale líbilo se mi to.“
Později jeden z členů církve vzpomíná: ,,Všichni sníme o tom, že potkáme někoho, do koho se zamilujeme, s kým budeme žít až do smrti a všechno bude růžové a zalité sluncem. Církev lásky nám ten pocit do určité míry dala… Každé ráno se na ní (Pamalu) podívám. Podívám se na ní, pak jdu do vedlejšího pokoje, kde jsou fotky maminky a tatínka, a podívám se na ně. Život se s námi nemazlí, ale člověk musí mít víru.“
Zdroje:
VEDANTAM, Shankar a MESLER, Bill. Užitečné sebeklamy: o moci a paradoxech mozku, který klame sám sebe. V Praze: Mladá fronta, 2024. ISBN 978-80-204-6355-5.
Https://law.justia.com. Online. Dostupné z: https://law.justia.com/cases/federal/appellate-courts/F2/971/55/71963/.
Https://microkhan.com. Online. Dostupné z: https://microkhan.com/2012/04/03/the-lord-of-chonda-za/.
