Článek
Na konci každého kalendářního roku mě to vede k bilancování. Vás taky? Jaký byl ten končící rok, co mi přinesl, jaké výzvy a poučení. A co bych ráda v tom dalším roce? Kam bych to chtěla celé posunout?
Prožila jsem ten rok tak, jak jsem chtěla? Dá se říct, že ano. Seznámila jsem se se spoustou zajímavých lidí. Dozvěděla jsem se mnoho nových věcí jak z mého oboru, tak ze vztažných.
Jsem psycholožka už tolik let, ale mé vzdělání nekončí a zřejmě nikdy neskončí. Člověk je tak komplexní výtvor, že se asi nikdy nedá pochopit úplně všechno. Ale za ten rok jsem zase o kousek dál. Dokončila jsem 4 a půl letý psychoterapeutický výcvik a začala to zkoušet uvádět do praxe. Taky jsem se velmi posunula ve své psychoterapii. Pořešila jsem si zase o kus víc svoje velké trauma z dětství. Seznámila se s existencí primárních reflexů a s tím, že se mohou zaseknout, a začala pracovat na odzaseknutí těch svých.
A protože je to tak, že vždycky, když si myslíte, že jste se zase o kus posunuli a je tam jen náznak nějaké pýchy a ega, dostanete další šupu, tak jsem ji dostala. Byla to smrt, která byla hodně blízko mě. Sebevražda. Vždycky přemýšlíte, jestli jste mohli udělat ještě něco, abyste zvrátili směřování toho člověka. Přemýšlíte dlouho. A pak z toho uděláte zkušenost a něco, na co si příště budete dávat ještě větší pozor. Těch smrtí bylo letos nějak hodně. Hodně lidí umřelo. A to mě zase nakoplo k přemýšlení o smrti. O smrti jako součástí života. Jedině smrt je naše jistota. Jinak nic jistého na celém světě není. Nebo napadá vás něco, co je?
A jak se s ní vyrovnat? Jak se vyrovnat se smrtí lidí, které jste měli v životě a už tam nejsou? Nechte si hezké vzpomínky, které na ně máte. A pak svou energii věnujte těm, co ještě žijí. Aby, až umřou, jste nemuseli litovat, že jste s nimi nestrávili dost času. Že jste jim dostatečně neopakovali, že je milujete a že pro vás mají cenu a hodnotu. Že jste se s nimi neudobřili poté, co jste se pohádali kvůli nepodstatným věcem, jako jsou majetky, nebo kdo má pravdu.
A jak se vyrovnat s vlastní smrtí? Jediné, na co jsem přišla, je: žít každý den naplno. Žít každý den, jako by byl ten poslední. Ale to neznamená, že musíte makat jako trotlové. Prožít den naplno pro mě znamená: být tam, kde chci být, s těmi, s kterými chci být a dělat, co chci dělat a klidně může být kus jen sama se sebou.
Uplynulý rok mě vedl k ještě větší vděčnosti. Vděčnosti za to, kým jsem a kým mohu být, za vše, co mám, a za vše co můžu dělat. A řekla bych, že čím vděčnější jsem, tím více se všechny tyto oblasti otevírají.
Už pár let na sobě pracuju. Duševně, duchovně i fyzicky. Je to cesta, je to proces. Když něco neděláte 30 let, nemůžete čekat, že se to za týden dělání vyřeší. A to mě taky učí trpělivosti. A hledání. Další cesty, další odbočky. Další uličky. Vůbec není špatné si sem tam dáchnout, a dát si kafe s nohama na stole. A pak zas vyrazit na cestu. Hledání, objevování, léčení .. sebe sama a pokud mají zájem, tak i ostatních. Takže co chci zažít v dalším roce? Ještě lépe poznat a opečovávat svoje tělo. Aby dobře fungovalo. A ještě dlouho mi vydrželo. A předávat svoje poznatky a zkušenosti dalším, aby nemuseli tak složitě hledat jako já. A taky mám chuť uklidit svůj dům a ještě více zkulturnit zahradu, aby energie mohla proudit a nebyla zasekaná nánosem staré špíny.
