Článek
Index tělesné hmotnosti je podstatně starší, než bychom hádali. Původně se tato hodnota, již tehdy počítaná jako podíl hmotnosti v kilogramech a druhé mocniny výšky v metrech, nazývala Quételetův index po belgickém matematikovi, astronomovi a statistikovi Augustu Quételetovi. Ten se začal mezi lety 1830 a 1850 zabývat něčím, co bychom dnes nejspíše nazvali sociální statistikou, a tento svůj index zavedl při hledání něčeho, čemu říkal l´homme moyen, průměrný člověk.
BMI tak, jak ho známe, tedy jako čtyři intervaly odpovídající podváze (BMI do 18,5 kg/m2), optimální váze (18,5 - 24,9 kg/m2), nadváze (25 - 29, 9 kg/m2) a obezitě (BMI nad 30 kg/m2), pochází ze 70. let. V červenci 1972 vyšel v odborném časopise Journal of Chronic Diseases článek amerického lékaře Ancela Keyse. Jakkoli ani on sám nepovažoval BMI za zcela nezpochybnitelnou, hodil se pro porovnávání skupin obyvatel při populačních studiích vztahu výživy a výskytu kardiovaskulárních onemocnění, jimiž se Keys zabýval.
Tím začala dlouhá cesta tohoto indexu až do ordinací praktických lékařů. Poměrně jednoduchý výpočet začal být využíván k rychlému hodnocení zdravotních rizik jednotlivců a s tím se zrodila i kontroverze, která, zdá se, dospěla v posledních letech až k absolutnímu odmítání BMI.
Navzdory snahám o zpochybnění, vědecká komunita se stále ještě drtivě shoduje, že příliš nízká nebo naopak příliš vysoká hmotnost vede k ohrožení zdraví jednotlivce. Nicméně zatímco u osob s podváhou panuje v širší společnosti naprostá shoda o tom, že takoví lidé ohrožují svůj život, spolu s růstem prosperity západních společností roste i BMI jejich populací - a přirozeně s tím i snaha nastavit novou „normu“, která lépe odpovídá tomu, co vidíme kolem sebe.
Studie znovu a znovu potvrzují, že vyšší BMI znamená vyšší riziko diabetu 2. typu, hypertenze, infarktu, mrtvice, rakoviny. Ať už se jedná v jednotlivých případech o kauzalitu (tedy daná nemoc je způsobena vyšší hmotností a tedy vyšším procentem tuku v těle) nebo o korelaci (tedy vyšší BMI a daná nemoc je způsobena stejným faktorem, špatnou výživou), mělo by to být pro daného jednotlivce známkou toho, že je třeba něco změnit.
Jenže lidé se měnit nechtějí a změnit svůj životní styl nemíní už vůbec. A cokoli, co může podpořit jejich názor, že se vlastně měnit nemusí, je možné použít jako argument - v tomto případě limity BMI.
Ty samozřejmě objektivně existují. Jak již bylo výše řečeno, BMI bylo původně navrženo k porovnávání populací, nikoli jednotlivců. Stejně tak se při hodnocení zdraví nikdy nelze spoléhat jen na jednu veličinu. Vážíte-li v pondělí při 170 cm 71 kg a v úterý 73 kg, na vašem zdraví se nic nezměnilo, ale BMI poskočilo z 24,6 na 25,3 kg/m2, tedy formálně jste se přesunuli z normální kategorie do kategorie nadváhy. Rozdíl dvou kilogramů v intervalu jednoho dne přitom rozhodně neznamená, že vám přibila dvě kila tuku, daleko spíš jste prostě víc napití a „v žaludku“ vám leží nějaké hůře stravitelné jídlo.
Stejně tak je BMI pouze zjednodušenou pomůckou pro sledování toho, co nás skutečně zajímá - obsah tuku v těle daného jednotlivce. BMI pouze koreluje s obsahem tuku v těle, ale není zcela přesné. Jenže změřit přesně procento tuku v těle vyžaduje relativně sofistikované přístroje, zatímco pro orientační výpočet BMI stačí kalkulačka.
Třetím častým argumentem pro odmítnutí BMI je rozdílná hustota svalů a tukové tkáně, která má způsobovat, že svalnatý člověk váží víc, ale přitom je zdravý a dokonce zdravější než nesportovci s optimálním BMI. To zní celkem racionálně a může to být důvodem pro výsledky těch studií, které nacházejí zvýšené riziko úmrtí u osob s podváhou a obezitou, ale nebezpečí nadváhy shledávají jako malé či žádné. Jenže za prvé, to, zda máte BMI 27, ale množství tělesného tuku 15 %, odhalí pohled do zrcadla (zn. budou vám vidět svaly).
A za druhé - příliš mnoho svalů (čehož ale jen málokdo dosáhne pouze cvičením) může být přinejmenším stejně nebezpečné jako příliš mnoho tuku. Pokud by vás tedy náhodou vaše muskulatura dostala až nad BMI 30, stejně byste měli zhubnout. Zatímco tuk je totiž metabolicky neaktivní, tedy si v těle jen tak „sedí“, do vašich svalů musí srdce pumpovat krev, posílat kyslík a živiny. No a když máte svalů jako predátor, je to docela zátěž na kardiovaskulární systém.
Ale „těžké kosti“, to už je jiná písnička. Opravdu nemáte o několik kilogramů robustnější kostru než jiní lidé (tedy pokud netrpíte nějakou vzácnou genetickou nemocí). Z říše pohádek a snů (prostorově výraznějších) lidí jsou pak „studie“, které dokazují, že jsou obézní lidé méně ohroženi při nehodách, protože mají vlastní „airbag“ navíc. Případně do nekonečna opakovaná jedna studie o tom, kterak máte větší pravděpodobnost přežití infarktu, pokud vaše BMI spadá do kategorie obézní. Akorát že popularizátoři této „vysoce kvalitní“ studie opomínají zmínit, že studie nezohledňovala ve vzorku věk pacientů s infarktem a že ti s vyšším BMI, kteří měli větší šanci přežít infarkt, byli tak o dvě dekády mladší než ti s BMI normálním. „Zachránilo“ je tedy to, že dostali infarkt ve třiceti.
Ale ano, BMI nám lže. Lže nám stejně jako jakákoli jiná metrika, která vás porovnává s průměrem - můžete být jednorožec, ale asi spíš nejste. Můžete mít normální BMI a mít tolik tělesného tuku, že jste obézní, ale BMI vám to neřekne. Můžete mít podle BMI nadváhu, ale protože cvičíte, jste ve skutečnosti úplně v pohodě. Ale nelžeme si, prosím, jako společnost, že mít BMI nad 30 (a samozřejmě pod 18,5) je normální nebo dokonce zdravé. Není. A používejme BMI v kombinaci s dalšími metodami posuzování rizika nemocí - ať už je to poměr pasu a boků, upřímné zhodnocení naší fyzické aktivity nebo prostě zdravý rozum.
BMI nám totiž sice v něčem lže, ale nejvíc ze všeho si obvykle lžeme sami.
Zdroje:
Eknoyan G (January 2008). „Adolphe Quetelet (1796–1874)–the average man and indices of obesity“. Nephrology, Dialysis, Transplantation. 23 (1): 47–51. doi:10.1093/ndt/gfm517. PMID 17890752
Keys A, Fidanza F, Karvonen MJ, Kimura N, Taylor HL (July 1972). „Indices of relative weight and obesity“. Journal of Chronic Diseases. 25 (6): 329–343. doi:10.1016/0021-9681(72)90027-6. PMID 4650929
Whitlock G, Lewington S, Sherliker P, Clarke R, Emberson J, Halsey J, et al. (March 2009). „Body-mass index and cause-specific mortality in 900 000 adults: collaborative analyses of 57 prospective studies“. Lancet. 373 (9669): 1083–1096. doi:10.1016/S0140-6736(09)60318-4. PMC 2662372. PMID 19299006.
Romero-Corral A, Somers VK, Sierra-Johnson J, Thomas RJ, Collazo-Clavell ML, Korinek J, et al. (June 2008). „Accuracy of body mass index in diagnosing obesity in the adult general population“. International Journal of Obesity. 32 (6): 959–966. doi:10.1038/ijo.2008.11. PMC 2877506. PMID 18283284.
Why BMI is inaccurate and misleading". Medical News Today. 25 August 2013
Wikipedia contributors, „Body mass index,“ Wikipedia, The Free Encyclopedia, https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Body_mass_index&oldid=1167374758 (accessed August 3, 2023).
Zdroj obrázku: ParentingPatch, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons, dostupné z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b2/Obese_Man_at_Smashburger.JPG
