Článek
Na Cínovci byl objeven zdroj lithia, prvku nezbytného pro právě probíhající boom elektromobility. Přestože legendy o „velkém lithiovém pokladu“, který má financovat prosperitu ČR na desítky let dopředu a kterými nás od počátku geologického průzkumu krmí politici, jsou značně přehnané, prospěch, který by naše země měla z těžby a zpracování zdejšího ložiska, je reálný.
Místní jsou proti. V území, jehož ekonomika po staletí závisela na bohatství vytěženém ze země a kam se vydávali hledat štěstí v dolech lidé ze všech čtyř světových stran. Ostatní obyvatelé země nechápou.
Josefov na Sokolovsku dostal nabídku od firmy, která měla záměr za obcí vybudovat dvě větrné elektrárny. Znamenalo by to pravidelný přísun nemalých peněz do obecní pokladny, pro stát posílení zastoupení obnovitelných zdrojů energie v celkové výrobě elektřiny. Místní odmítají. Ve výpovědích místních, proč se rozhodli, jak se rozhodli, zaznamenaných pořadem ČT 168 hodin, se vyskytují i zcela absurdní tvrzení.
Volby do obecních zastupitelstev v roce 2018. 360 000 lidí žije v obcích, kde je předem rozhodnuto. Počet kandidátů je shodný s počtem zastupitelů. V 17 obcích ani počet kandidátů nestačí a v 9 nechce kandidovat nikdo.
Co mají tyto události společného?
Společným jmenovatelem výše jmenovaných událostí je existence příliš malých obcí. Ano, je kacířské to říkat, ale v České republice máme příliš mnoho měst a vesnic. Celkem je jich 6258, z toho 1400 do 200 obyvatel a dalších 1990 mezi 200 a 500 obyvateli.
Velké množství obcí je dědictvím touhy 90. let rozhodovat o sobě samých a tato emoce je pochopitelná. Bohužel ale rozdrobenost naší země vede spíše než k samostatnějšímu rozhodování k paralyzaci, kdy o lokálním dění nerozhoduje spravedlivá soutěž představ o směřování obce, ale zda se do zastupitelstva vůbec někdo přihlásí. Případně stačí na „ovládnutí“ obce hlasování jedné větší skupiny přátel a rodinných příslušníků.
Zastupitelstva miniaturních obcí pak operují s mizivým rozpočtem, za který těžko mohou financovat skutečný lokální rozvoj. A když se naskytne příležitost něco změnit, několik desítek občanů jej může úspěšně zablokovat.
Bylo by o tolik méně demokratické stanovit nějakou minimální hranici počtu obyvatel pro obce? V evropském kontextu jsme v tomto směru výjimkou a Rakušané ani Němci nemají panickou hrůzu z toho, že by snad šly všechny investice do „spádové obce“ a na ostatní se zapomnělo.
A možná by bylo mnohem snazší i rozhodování o složitých záležitostech, jako je obnovení těžby, stavba dopravní sítě nebo budování obnovitelných zdrojů energie. Možná by se tím trochu obrousil známý NIMBY efekt, tedy tzv. pravidlo „not in my backyard - ne na mém dvorku“, který vede k absurdním tvrzením typu „jsem pro dostavbu jaderných elektráren, ale úložiště tady nechci“.
Více lidí - a více peněz - by umožnilo kvalitnější zastupitelstva. Už by spolu soupeřili třeba hned dva lékaři, čtyři podnikatelé a pět učitelek - a ne, že je jasné, že starostou bude majitel autoservisu ještě předtím, než se otevřou volební místnosti. Více obyvatel - a s tím spojených více peněz - by umožnilo strategičtější plánování včetně tvorby kvalitnější územně plánovací dokumentace, přípravy projektů kanalizace, plynofikace ad.
A to už se vůbec nebavíme o tom, jak je možné, že náš stát má čtrnáct krajů, které jsou tak malé, že z důvodu čerpání peněz z EU se musí spojovat do nepřehledné struktury ROP.
Není tady nakonec také bariéra rozvoje? A nevedlo by zjednodušení systému samospráv k úspoře a snazší kontrole, jak veřejná správa přerozděluje peníze nás všech?
Zdroje:
