Článek
Pozor, následující text obsahuje spoilery!
Filmová sezóna 2023 zatím patří k těm spíše lepším. Po opadnutí šílenství kolem fenoménu Barbieheimer, které bylo podle mého názoru značně přifouknuté zdařilým marketingem, si filmový divák mohl užít hned několik dalších zajímavých snímků a podzimní sezona slibuje další. Popově filozofická Dvě slova jako klíč neohromila, ale ani neurazila. S odvážným tématem se o diváka uchází Úsvit, ambice má i po dlouhé době vážně míněná česká sci-fi Bod obnovy. Premiéru měl v polovině září i americký snímek Přízraky v Benátkách a určitě se vyplatí jej zhlédnout, i pokud nejste fanoušek detektivního žánru.
Původem irský herec a režisér Kenneth Branagh se do příběhu na motivy povídek Agathy Christie pustil už potřetí od roku 2017, kdy debutoval svojí verzi Hercula Poirota v nejslavnějším ze všech slavných příběhů belgického detektiva, Vraždě v Orient expresu. Pokračování série z roku 2022, Smrt na Nilu, se už setkala s vlažnějšími reakcemi. To však tohoto v Belfastu narozeného filmového tvůrce neodradilo a je to dobře, protože Přízraky se určitě povedly.
V nejnovějším filmovém zpracování detektivního příběhu se podařilo vyhnout hned dvěma problémům, které trápily předchozí filmy. Odhalení vrahů z Vraždy v Orient expresu už překvapí snad jen příslušníky amazonských kmenů a Smrt na Nilu zase trpěla snahou o bombastické vykreslení dobových reálií Egypta 30. let 20. století, která bohužel zůstane jen snahou a sklouzává do barvotiskové parodie. Přízraky v Benátkách adaptují originální materiál, který znají jen skuteční fajnšmekři, protože filmového zpracování se dočkal snad poprvé, a většina děje probíhá v jediné budově.
Film je více než klasickou detektivkou mysteriózním příběhem a je nutno podotknout, že Branaghově (relativně) emocionálnímu Poirotovi hororový nádech děje sluší. To neznamená, že se nakonec nedočkáme logického vysvětlení, ale strach a zpochybňování objektivity se táhne jako červená nit celým snímkem.
Na počátku se setkáváme se starým Herculem Poirotem, který se usilovně snaží být čímkoli jiným než detektivem. Svět roku 1947, ve kterém se Přízraky v Benátkách odehrávají, pro něj přestal dávat smysl. Zlo první a především druhé světové války je pro Branaghova Poirota iracionální a nevysvětlitelné, ale přesto se událo. Proč by se měl snažit vysvětlovat motivy a způsoby provedení zločinů, když jen pár let předtím zemřelo tolik lidí v masomlýnku světového konfliktu?
Proto se Poirot uzavře v bezčasí Benátek, města, které se pomalu potápí do moře (jak koneckonců trefně podotkne jedna z vedlejších postav), ale které si zachovává svůj majestát i v tomhle pomalém umírání. Město samo je hlavním protagonistou pro jistotu vnímáno jako kulisa, jako spleť historických domů a kanálů, které pozoruje ze své střešní terasy. Jen zřídkakdy se konfrontuje s životem dole, v ulicích, kam pronikají důsledky války a chudoby a kde lidé čekají ve frontách s potravinovými lístky na chleba.
Poirot je v depresi, a proto se vytrhne z dění světa kolem a uzavře se ve svém benátském domě, pěstuje salát a důsledně se vyhýbá řešení jakýchkoli případů. Tohle není někdo, kdo se ještě v Orient expresu vychloubal, že je nejlepším detektivem na světě - tohle je člověk, který neví, co se sebou.
Mrtvolný klid jeho obydlí naruší příchod známé spisovatelky Ariadny Oliver, které se podaří starého známého vylákat z jeho ulity pod záminkou odhalení esoterické podvodnice, která vydělává na lidském neštěstí. Operní zpěvačka Rowena Drake vlastní v Benátkách palazzo, v němž se na předvečer všech svatých odehraje seance. Z balkonu tohoto historického domu totiž před nějakou dobou spadla Rowenina dcera a zabila se a pěvkyně touží po tom svoji dceru kontaktovat do záhrobí.
Opovržení, které Poirot cítí vůči těm, kdo zneužívají lidského zármutku k vlastnímu obohacení, nakonec stačí, aby souhlasil s přítomností na této události. Vydá se tedy potemnělými Benátkami do polorozpadlého domu, jehož freskami prosakuje voda a v němž se odehrává strašidelná halloweenská party pro válečné sirotky.
Ta je příhodnou chvílí pro představení děsivé legendy o zmiňovaném domě, jež měl být ve středověku sirotčincem a v jehož zdech mělo být kvůli strachu z moru ponecháno několik desítek dětí, aby zde zemřely hlady. Prokleté palazzo se tak stane dějištěm událostí, které zdánlivě popírají zdravý rozum a v jeho zdech se začnou množit mrtvoly.
Potemnělé místnosti, tajné průchody, zpustlá zahrada a mystérium kontaktu se zesnulými pak na půdorysu zpěvaččina neprodejného domu vykreslují hororově laděné drama, kde jsou podezřelí všichni kromě hlavního hrdiny. Atmosféra je vykreslena perfektně a ani občasné „lekací“ scény nepřecházejí do parodie. Šeptající zdi trochu připomínají Zmijozelova baziliška z Harry Pottera a Tajemné komnaty, tady si ale Branagh střihl úplně jiný charakter.
Více než divák je totiž vyděšená hlavní postava, ze světa, který se zbláznil a ve kterém nedává nic smysl, z možnosti, že pro něj třeba v nové době už není místo. A největší strach má Branaghův Poirot, když jeho logika začne selhávat a skutečné prokletí se začne stávat čím dál pravděpodobnějším.
Na mě tahle atmosféra fungovala a vlastně mě její příslib do kina přilákal. Nevím, zda bych chtěla vidět celovečerní klasickou detektivku, ale „okořenění“, které této notoricky známé postavě Branagh dodal, posouvá Přízraky v Benátkách blíže k vážně míněnému filmu z roku 2023. „Intelektuální přesah“ klasické knihy Agathy Christie je dávkován velmi opatrně tak, aby se nestal parodií sama sebe. Film si nehraje na to, že po něm vyjdete z kin o deset IQ bodů chytřejší, ale zároveň se vyhýbá schematičnosti a plochosti tam, kde je to možné.
Drtivá většina vedlejších postav je vykreslena jako uvěřitelné osobnosti a jejich charaktery jsou s citem pro detail podpořeny i využitím různých (anglických) přízvuků. Přestože se ve vedlejších rolích objevují i známější herecká jména, nikdo z nich není tak slavný, aby svojí přítomností rušil celkový záměr o ve srovnání s předchozími filmy série podstatně komornější snímek.
Přízraky v Benátkách mají i velmi příjemné tempo, děj se zpomaluje a graduje tak akorát a celková stopáž diváka neumoří. A jako třešnička na dortu se finální rozuzlení případu na Poirota vcelku netypicky neopírá pouze o přiznání hlavního zločince poté, co detektiv rozplete složitý spletenec vztahů mezi zúčastněnými, ale v případu existují i hmatatelné důkazy, které by se, pokud by se viník dostal k soudu, daly snad i použít.
Přízraky v Benátkách jsou zkrátka příjemný, nestupidní film s atmosférou, který si nehraje na morální poselství. Mohu jej proto jenom doporučit.
Přízraky v Benátkách (2023), režie Kenneth Branagh. 8/10
Zdroj obrázku:
Dagoos at Dutch Wikipedia, CC BY-SA 2.5 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.5>, via Wikimedia Commons, dostupné z: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b2/Carnavalsmaskers_Veneti%C3%AB.JPG
