Článek
Skoro celý život nás provází nějaké povinnosti. Škola, práce. A tam se každé ráno rozezní u hlavy budík, aby nám oznámil, že je čas vstávat. A my vstaneme a jdeme. Nejdřív do školy, potom do práce. Celý ten produktivní život je o povinnosti vstát.
A tak přichází důchod a my vlastně už nemusíme vstát. Nečeká nás zvonění první hodiny, píchačky, nerudný šéf nebo milý šéf, práce, kterou musíme udělat. Najednou můžeme vstát v okamžiku, kdy se naše oči otevřou, protože tělo a duše si dostatečně odpočinuly. Můžeme ležet a ještě chvíli nebo delší chvíli nebo třeba celé dopoledne si užívat, že není nutné vstávat, že nemusíme nikam běžet, že teď je konečně náš čas. Slastně přimhouřit oči, otočit se na druhý bok, znovu je zavřít a vzpomínat. A z té postele nás nakonec vyžene chuť na kafíčko, chuť podívat se na nový den.
Moment …
... to ovšem nesmíme být v domově seniorů. Tam si toho budíka nařídil někdo jiný. Aby nám potom řídil celý den.