Článek
Dlouho jsem se věnovala terénní péči, takže doma znamenalo fakt doma. Domov ovšem doma neznamená. Domov znamená, že se přizpůsobíte něčemu, co domov připomíná velice vzdáleně.
Život všech těch babiček a dědečků se smrskne na jednu postel, stolek a skříň. A na rozvrh.
A nebudou si stěžovat, budou tiše trpět ve svém miniaturním prostoru, protože vědí, že si už sami jídlo nepřipraví, nedonesou, mnohdy se sami ani nenajedí. Vědí, že jejich hygiena je závislá na někom jiném. Tak tam sedí v tom svém zbytku života, v tom, co zbylo …
Vždycky jsem za nimi viděla krásné holky, které byly obletovány chlapci na zábavách, mladé mamky, které foukaly rozbité koleno svých dětí. A ptala se jich, jaký byl jejich život, mluvila jsem s nimi. A ty jejich vzpomínky jsou tak krásné. A za těma chlápkama jsem viděla šviháky, co nenechali jedinou sukni na zábavě sedět. Potom chlapy, co se starali o svoji rodinu.
A teď jsou v něčem, co se honosně jmenuje Domov…
Jenže to nakonec není domov, je to prostě a jednoduše ústav.
Pochopil někdo, že oni si stěžovat nikdy nebudou? I kdyby byli sebevíc ponižováni a týráni? Že si stěžovat nebudou, protože mají strach, že je někdo vystrčí na ulici a už nedostanou ani ty dvě kolečka salámu k snídani?
