Článek
Tak určitě, paní ředitelka se rozhodně nebude chlubit s plačící babičkou, kterou pár minut před tím seřvala pečovatelka, protože potřebovala jít na cígo, ale babi potřebovala vyměnit tentononc … no, však víte … plenu, takže tam musela jít … Taky se nebude chlubit panu politikovi, že …
Tohle je moje requiem pro stařenku a stařečky. A tohle je jen začátek. A vlastně i konec, na jehož začátku bylo …
Nastoupila jsem do jednoho domova pro seniory. Tu práci umím, ale zatím jsem pracovala v terénu, takže jsem chodila po domácnostech. A tak jsem přišla do domova. Neměla jsem pocit, že bych něco neměla zvládat. Přece polohovat umím, hygiena, výměna inkontinenčních pomůcek, veškerý ty cajky… Není o čem. To přece umím.
Jen jednu věc jsem neuměla. A po čase jsem zjistila, že se ji nenaučím.
Začínáme.
Vyfasovala jsem slušivou fialovou halenu, kalhoty a ráno jsem v šest stála připravená.
V 6:30 jsme začaly rozsvěcet v pokojích, protože ranní hygiena. Řád domova je daný. A je jedno, že se to jmenuje domov. Tady máme řád, tady nejste doma. Vstává se v 6:30, bez debat.
Tak se všem těm babičkám a dědečkům v 6:30 rozzáří světlo nad hlavou, vletí tam tři fúrie s plechovým vozíkem a začíná se řvát.
- Vstáváme.
- Otočte se!
- Doprava, říkám, nevíte, kde máte pravou ruku?
- Tady se chyťte! Kde se to chytáte? Tady!!!!!
A taky když jsem to první ráno dostala „svoji“ klientku a pomáhala jí s ranní hygienou, ozvalo se za mnou: „Ludmilo! Nezdržuj ji, není tu, aby tu s tebou kecala.“
Ludmila byla první a poslední člověk, se kterým jsem tam mluvila. Po čtrnácti dnech jsem šla. A než jsem šla, tak jsem šla právě za Ludmilou, abych jí řekla, že musím odejít, nebo se zblázním.
