Článek
Tak jako každé léto jsem vyrazila s dětmi na oblíbený výlet na Riegrovu stezku. Vše probíhalo standardně, děti od začátku remcaly, kdy už tam budeme, kdy půjdeme na hřiště, že je to nebaví. A to vyrážíme vždy jen na začátek, kde je lávka nad řekou Jizerou, a pozorujeme jak na druhém břehu lezou lezci na skalách.
Při cestě na zpět jsme procházeli přes sídliště a užívali si naučnou stezku, která vede podél řeky. Děti byly natěšené na slibované hřiště. Potkali jsme pár lidí venčících pejsky, kteří v klidu procházeli kolem nás. Ale jeden pán už z dálky vypadal, že to nebude pejskař s vychovaným miláčkem.
Vždy se snažím odhadovat situace a když vidím blížící se problém, snažím se situaci řešit včas, proto jsem zamířili na vedlejší cestu. Senior měl ale zvíře na vodítku, to mě uklidňovalo, že projdeme kolem bezpečně.
Opak byl ale pravdou. Když jsme došli blíže, začal s pánem lomcovat a chtěl se mu vytrhnout. Muž se snažil situaci řešit, posadil se na lavičku a držel ho ze všech sil. Ale ani to nepomohlo, pes se majiteli vytrhl a letěl na nás. Jediné na co se důchodce zmohl bylo, že zvolal: „Doprdele“. A na co jsem se zmohla já? Chytila jsem mladší dceru do náruče a držela ji co nejvýše, aby na ni nedostal. Bohužel pes po mě skákal a skákal dál, já měla od jeho drápů poškrábané nohy, ale dceru jsem ubránila. Pán ještě z lavičky volal: „Je to jenom štěně, chce si hrát.“ Já na něho křičela: “ To mě ale nezajímá.“ Pomalu se došoural k nám a podařilo se mu ho chytit za vodítko a trochu psa odvést dál. Na nic jsem nečekali a snažili se dostat z dosahu, co nejdále od psa.
Na nic dalšího jsem se nezmohla, v tu chvíli pro mě bylo nejdůležitější dostat do bezpečí děti a babičku. Celé vyklepané jsme došli k oplocenému hřišti, kde jsme si oddechli, že jsme v pořádku. A pán se ani neomluvil…
Každý, kdo si pořizuje psa, by se měl zamyslet, jestli jeho velikost není nad jeho fyzické možnosti. Přeci jenom je velký rozdíl, když by pán měl menší plemeno s kterým si lépe poradí, než velké, které fyzicky ani není schopen zvládnout.