Článek
První stupeň základní školy jsem navštěvovala jednotřídku, což je v dnešní době celkem nepředstavitelné. A jak mohly různé ročníky v jedné třídě fungovat? Pan učitel vždy rozdal práci jedné skupině a věnoval se další. Pokud někdo zlobil, řešil to rázně! Ze svého vyvýšeného stupínku měl skvělý rozhled a na stole velkou zásobu gum. Vždy jednu vzal a mrštil jí po zlobiči takovou silou, že si každý rozmyslel, jestli bude vyrušovat. Pokud toto nezabralo, měl v záloze další metodu a to klečení v koutě. Tímto způsobem si dokázal zjednat pořádek, nikdo nerušil výuku a ve třídě byl klid. Kromě svérázných výchovných metod pana učitele mám na toto školní období moc hezké vzpomínky. Jak by asi dnešní žáci reagovali, kdyby jim při rušení vyučování přiletěla jedna výchovná gumová?
Dalším obdobím, na které ale nerada vzpomínám, byl druhý stupeň základní školy. Mým největším problémem se stala učitelka tělocviku, která svůj předmět velmi prožívala a oblibu k němu se snažila vypěstovat i u svých žáků, ale opak byl pravdou. Vůbec neměla pochopení pro to, že někomu sport nejde. A já, extrémně nešikovná, sportovní antitalent, jsem si s ní vůbec nerozuměla. Začala jsem tělocvik nenávidět. Vlastně kromě běhu mi nešlo vůbec nic. Třeba při volejbalu jsem slyšela: „Podává Nováková, můžete si klidně dát pohov.“ Protože já tu síť prostě nikdy nepřehodila. Pamatuji, jak se mě snažila naučit skok přes kozu. To se bohužel nepovedlo a při snaze mě přehodit přes, mi zapíchla svůj dlouhý nehet do stehna a já s bolestí a zakrvácenou nohou odcházela do šaten. Vše se odrazilo i na známce na vysvědčení, kde se kromě jedniček vyjímalo i jedno horší číslo.
A co na střední škole? Tam se tělocvik dostal do pozadí, rozumná učitelka se k výkonům nevyjadřovala a já ten sportovní předmět začala mít i ráda. Ale objevil se jiný problém v podobě matematiky, která se stala na čtyři roky mojí noční můrou. Zarytá matikářka nenechala nikomu nic zadarmo a byla extrémně náročná. Vždy jsem měla z hodin takový stres a nebyla schopná nic spočítat. V pololetí byly moje známky z tohoto předmětu katastrofální. Následně si mě učitelka pozvala do kabinetu a sdělila mi, že bych měla školu raději opustit. „Nováková, vy na to nemáte a měla byste zvážit setrvání na škole.“ Žádná nabídka doučování ani pomoci, konzultací se ze strany učitelky nekonala. Vyšla jsem z kabinetu jako zpráskaný pes, v šestnácti je takové doporučení opravdu to, co člověk potřebuje slyšet. Hodně dlouho jsem se s tím srovnávala, dostat se na vysněnou školu mě stálo hodně sil a moje sebevědomí se tím dostalo na bod nula. Naštěstí jsem se učitelkou nenechala odradit, našla si doučování a výsledky se brzo dostavily.
Určitě bych se obešla bez takových školních zážitků, které mi na sebevědomí rozhodně nepřidaly. Někdy jsou nároky učitelů přehnané, berou svůj předmět jako nejdůležitější. Nemají pochopení pro to, že předmětů je více a někdo předpoklady na sport nebo výtvarku prostě nemá. Škola by měla rozvíjet silné stránky dětí a pokud se nedaří, nevadí. Nikdo nemá talent na všechno. A rada učitelky, abych školu vzdala, na mě působila vlastně úplně naopak. O to více jsem se snažila, abych jí ukázala.
