Článek
Naše čtyřletá holčička byla doposud zdravé, veselé dítě. V lednu letošního roku se nám během pár dnů otočil život o 180 stupňů. Natálka začala během dvou dnů chodit v noci čůrat, proto jsem navštívili dětskou doktorku. Ta ze vzorku moči zjistila přítomnost cukru a druhý den ji poslala na odběry krve.
Doma se nám ale stav naší holčičky nezdál dobrý, bolelo ji bříško a proto jsem jeli rovnou na pohotovost.
Tam už vše nabralo rychlý spád. Hned po příjezdu a nahlášení příznaků ji změřili hladinu cukru z prstu, která byla 35. Hned následovala hospitalizace na JIP, kde začala léčba inzulinem a postupné snižování hladiny cukru v krvi.
Stanovení diagnózy diabetu 1 přijde tak rychle, že rodič nemá zpočátku vůbec šanci se vzpamatovat. Jen stojí v nemocnici na chodbě a nemůže uvěřit, že se to děje zrovna jeho milovanému dítěti.
Samozřejmě jsem s Natálkou zůstala v nemocnici, na JIP byla napojená na spoustu hadiček a každou hodinu ji píchali sestřičky do prstu a zjišťovali, jakou má glykémii. Bylo to velmi těžké, protože u toho hodně plakala a budilo jí to celou noc.
Nejhorší přišlo další dny, kdy jsem se musela naučit píchat inzulín a také Natálce vysvětlit, že je to navždy. Jak toto oznámit čtyřletému dítěti, byla jedna z nejhorších chvil. Hodně plakala, že cukrovku nenávidí. Nastalo každodenní aplikace injekcí inzulínu a to čtyřikrát za den a ještě píchání do prstu, kterým se určuje aktuální hodnota glykémie. Pro mě i pro Natálku to bylo peklo. Určitě si žádný rodič neumí představit, jak osmkrát za den musí píchnout jehlu do svého dítěte, aby zůstalo naživu.
Další věcí, kterou jsme museli zvládnout, bylo vážení jídla. Všechny sacharidy, které snědla, musely být pokryté inzulínem. A sacharidy jsou skoro ve všem, ovoce, zelenina, přílohy jako brambory, rýže dále veškeré pečivo, vše se musí počítat a vážit. Tak strašně mi to bylo líto. Malé dítě, které si už nikdy neužije pocit svobody a bezstarostnosti v jídle.
Po týdnu nás pustili z nemocnice domů, ale první měsíce s diabetem jsou zatím velmi těžké. Celodenní hlídání glykémie, a to i v noci. První měsíce jsem se nevyspala a myslím, že už ani nikdy nevyspím. Do školky naše Natálka zatím chodit nemůže, vyřízení asistentky je na měsíce, příspěvek na péči po osmi měsících ještě není vyřízen a vůbec není jisté, zda ho dítě dostane a mně nezbylo nic jiného než skončit v zaměstnání.
Diabetické děti si zaslouží velký obdiv za to, co vše musí zvládnout. Pro okolí je jen těžko představitelné, kolik úsilí stojí každý den života. Nezbývá nám jen doufat, že se najde lék, který by tuto autoimunitní nemoc vymazal ze světa.
