Článek
Hodinové kyvadlo tepe v tmavém pokoji, zatímco venku slunce dopadá na dlažbu honosného Hofburgu. V ten den, kdy František Josef I. črtá do svého deníku větu „Kropaczek erl.“, netuší, že jeho zkratkovité písmo zažehne o století později oheň spekulací a vášnivých debat o původu muže, jenž jednoho dne povede národ, který ještě neexistuje.
Terezie Kropáčková, žena vzdělaná a jemných způsobů, kráčí ulicemi Hodonína, její tělo tíží břemeno tajemství. Její sňatek s Josefem Masarykem, prostým kočím, negramotným a o deset let mladším, budí u místních pozdvižení obočí a šepot za zavřenými dveřmi. Proč by takováto žena volila tento svazek, ne-li z nutnosti překrýt skutečnost mnohem skandálnější?
Dítě, které porodí několik měsíců po svatbě, dostává jméno Tomáš a nic v jeho prostém původu nenaznačuje osudovou roli, kterou sehraje v historii. Vyrůstá v chudobě, v nízkém domku, kde se sráží vlhkost na stěnách jako slzy a kde každý kousek chleba je vítězstvím nad bídou.
A přece – je v tom chlapci cosi, co ho odlišuje. Ten pevný pohled očí, ta nezměrná touha po vědění, ta tvrdohlavost, která nezná kompromisů a neuhýbá před mocnými tohoto světa. Jsou to právě tyto vlastnosti, které ho vyzdvihnou z prachu venkovské existence až na vrchol moci – vlastnosti, které některým připomínají neoblomnost jiného muže – muže s císařským žezlem.
Když David Glockner rozvíří stojaté vody historie svou knihou „Císařův prezident“, otevírá Pandořinu skříňku. Důkazy? Nemnoho, ale dostatečně intrikující. Císařovy cesty časově shodné s početím. Deníkový zápis. Nepravděpodobné manželství. Fyzická podobnost, kterou někteří chtějí vidět, jiní vehementně popírají.
Mezitím na Hradčanech, v pracovně ozářené bledým světlem, sedí starý muž s bílými vlasy a vousy. Je prezidentem, demokratem, filozofem. Na jeho bedrech spočívá tíha nově zrozeného státu. Jeho ruce, vrásčité a poznamenané časem, listují dokumenty rozhodujícími o osudech milionů. Ví o šeptandě, která ho provází? Tuší, že krev, která proudí v jeho žilách, mohla vzejít z lože mnohem vznešenějšího, než je to venkovské, na kterém strávil své dětství?
Pravda odpočívá pohřbena mezi žloutnoucími stránkami osobních deníků a zpráv tajné policie. Pravda, kterou možná nikdy nepoznáme, stejně jako nepoznáme skutečné myšlenky a city těch, kteří již dávno spočinuli v temnotě hrobů.
A možná právě tato nejistota je tím nejkrutějším žertem historie – že muž, který zasvětil svůj život pravdě a pouze pravdě, se stal středobodem historické hádanky, kterou ani on sám by nedokázal rozlousknout.
Pravda vítězí, ale dá to fušku. (Tomáš Garrigue Masaryk)
ZDROJE:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Garrigue_Masaryk
David Glockner: Císařův Levoboček
