Článek
Koupit si boty za několik tisíc je tak trochu slavnostní okamžik. Člověk si představuje, jak v nich bude suverénně kráčet ulicí, jak mu budou klapat na schodech metra a jak mu dodají pocit, že udělal dobrou investici. Jenže pak přijde realita: po pár nošeních se švy rozejdou a podrážka se začne drolit jako sušenka. Takže hurá na reklamaci.
Místo omluvy a ochoty vás ale čeká něco úplně jiného – lekce z arogance. „Ale pane, vy jste je nosil,“ pronese prodavačka takovým tónem, jako by vás přistihla při činu. Vzápětí přidá školení o tom, že boty jsou určené jen pro občasné nošení, a pokud náhodou zapršelo, je to čistě vaše vina. Z jejího pohledu jste si dovolili něco nevídaného – použít boty k chůzi.
Ta logika je zarážející. Je to, jako kdyby vám prodejce auta sdělil: „Samozřejmě, že se rozbilo. Vy jste s ním přece jezdil!“ nebo kdyby vám v knihkupectví vyčetli, že jste knihu skutečně otevřeli. Spotřebitel, který zaplatil částku srovnatelnou s víkendem u moře, se najednou cítí jako provinilec, co nepochopil smysl věci.
A tady se ukazuje tvář luxusního byznysu: výrobci už dávno neprodávají boty, ale příběh. Krabice s logem má větší cenu než samotný výrobek. Design je nádherný, reklama oslnivá – ale funkčnost? Ta už jaksi nikoho nezajímá. V marketingu se mluví o „životním stylu“, zatímco podrážky se drolí po prvním dešti.
Celá situace by byla k smíchu, kdyby nebyla tak drahá. Boty, které se tváří jako luxusní výrobek, se v praxi chovají jako papírový model. Jsou krásné do vitríny, ale realitu chodníků, dlažebních kostek a podzimních přeháněk prostě nezvládají. A nejhorší na tom není ani tak samotná vada, ale ten povýšený úšklebek, který vám dává jasně najevo: problém nejsou boty, problém jste vy.
Reklamace by měla být služba zákazníkovi. Místo toho se ale mění v grotesku, kde se kupující dozví, že si za vše může sám. Pokud to takhle půjde dál, začnou možná výrobci k drahým botám přidávat cedulku: „Určeno k obdivování. Chůze pouze na suchém parketu. Déšť, schody a ulice zakázány.“
