Článek
Kdysi jsme ráno vyskočili z postele a všechno fungovalo, aniž bychom o tom přemýšleli. Svaly poslušně spolupracovaly, klouby se nehádaly a jediným problémem bylo, co si dát k snídani.
Dnes je to jiné. První známka, že jsme ještě naživu, není radost z nového dne, ale jemný bodavý pocit v zádech nebo koleni, který říká: „Ano, stále funguješ, gratuluji.“ Někdy přijde nenápadně, jindy se naše tělo připomene s lehkou rozhodností, aby nám připomnělo, že s ním není radno hazardovat.
Kdysi jsme se smáli lidem, kteří si stěžovali, že je něco bolí. „Co to je, babičko? Bolí tě koleno? To snad není možné,“ říkali jsme, zatímco jsme sami pobíhali nebo se hrnuli do všeho, co vyžadovalo energii. Dnes se probouzíme a první otázka není, co nás čeká, ale který kloub si dnes vybral vlastní režii.
Ale není to špatné. Jsme sice už jen hezcí, ale s nadhledem a zkušeností. Každá bolest připomíná, že jsme stále tady. Sval, který se včera vzpouzel při zvedání tašky, koleno, které dnes protestuje, nebo rameno, které si pamatuje hodiny u počítače – všechno jsou jemné potvrzení, že přežíváme další den.
Ranní rutina se stala tichou hrou. Protáhnout se, zjistit, co půjde, co vyžaduje opatrnost, a přitom se nenuceně usmívat nad tím, jak tělo dokáže být vtipné, i když bolí. Trochu mumlání, trochu úsměvu a hlavně vědomí: stále jsme tady a můžeme si den užít.
Kdysi jsme byli mladí a hezcí. Dnes jsme jen hezcí, ale s lehkostí a humorem, který dává každému dni zvláštní hodnotu. Každý škub, každý záškub, každý jemný „protest“ těla je připomínkou, že život pokračuje – a že i bolavé tělo má svůj půvab.
Takže až se ráno probudíte a ucítíte první náznak odporu, usmějte se. Řekněte si: „Tak, ještě jsem naživu.“ A pak se pomalu, opatrně zvedněte – připraveni čelit dalšímu dni plnému hezkých, lehce bolavých, ale stále veselých zážitků.
