Článek
Lucka se narodila před pětadvaceti lety do rodiny majetného statkáře. Bylo zvláštní, že i na přelomu třetího tisíciletí měla svůj život nalinkovaný tak, jak to známe ze starých pohádek a filmů. Rozlehlé lesy, polnosti i stáda dobytka čekaly na okamžik, kdy dívka dospěje a ujme se jejich správy. Předpokládalo se, že se poslušně vdá za schopného zemědělce a po vzoru své matky porodí jediného dědice.
Holčička vyrůstala v blahobytu. Ve stáji měla vlastního poníka a ve volných chvílích se proháněla po lukách na dětské čtyřkolce. Její největší přání však zůstalo nevyslyšeno. „Já bych tak chtěla bratříčka! Ale tatínek nechce,“ svěřila se jednou ve družině paní vychovatelce, která byla tou dobou těhotná. „Třeba si to ještě rozmyslí,“ chlácholila ji mladá žena. „Kdepak, on nedopustí, aby se statek rozdělil. Proto musím zůstat úplně sama,“ řekla Lucka a požádala budoucí maminku o svolení pohladit jí bříško. Ta s úsměvem přikývla.
Poté, co jsem holčičku několikrát viděla na koupališti, nenapadlo by mě, že během léta onemocní tak vážně, že nebude možné ji zachránit. Když pak v polovině září zavlál na škole černý prapor, nebylo nikoho, kdo by neplakal. Lucka po krátkém boji podlehla akutní leukémii.
Honzík přišel na svět dva roky po její smrti. Krásný chlapeček svou zemřelou sestru připomínal tváří i gesty a když povyrostl, osedlal si i jejího strakatého poníka. Smutní rodiče pookřáli a statek měl zase svého dědice. Holčička se však svého vysněného bratříčka nedočkala.
Nebýt dávné tragédie, byla by dnes z Lucky dospělá žena. V mých vzpomínkách však navždy zůstane světlovlasým děvčátkem, které se kdysi něžně dotklo mého břicha.
