Článek
Janička se již od malička projevovala jako nadaná zpěvačka. Každou písničku se naučila interpretovat lehce a čistě a její hlásek byl navíc velmi příjemný na poslech. O jejím osudu bylo rozhodnuto již v mateřské škole, když vyhrála dětskou pěveckou soutěž Zlaté kuřátko. Plastová medaile spolu s diplomem zaujala čestné místo na nástěnce v obývacím pokoji, kde byla vystavena zraku všech návštěvníků. Podobných vzácných ocenění na výstavce časem přibývalo a maminka se dmula pýchou.
„Janičko, pojď pánovi zazpívat!“ Ubohý instalatér sice nemá tu nejmenší potřebu obdivovat dovednosti cizího dítěte, přesto je usazen do křesla a povinně si musí vyslechnout nějakou perlu z dívčina bohatého repertoáru. Čím je holčička starší, tím trapněji se při praktikování tohoto zvyku cítí. Zpívá sice ráda, ale vnitřně je jí proti mysli exhibovat i před úplně neznámými lidmi. Zato matka nemůže být šťastnější.
Aby toho nebylo málo, musí se Jana předvádět na všech akcích pořádaných obcí. Neobejdou se bez ní zlaté svatby, vítání občánků ani zahájení dětského dne. Její rodiče navíc celkem pravidelně chystají svatební hostiny pro lidi ze širokého okolí, čili je jen otázkou času, kdy matka svou nekonečnou potřebu pyšnit se svým dítětem vystupňuje do absurdna. „Pane kapelníku, naše Jana by ráda nevěstě a ženichovi zazpívala.“ Děvčátko cítí trapnost situace, ale poslušně se matčině vůli podrobuje. Ta se během jejího vystoupení veřejně dojímá k slzám.
„Mami, já už nechci zpívat před cizími lidmi,“ opakovaně zkouší Janička vyjednávat. „Jen běž, muzikanti na tebe čekají. Udělej mámě radost.“ Janička poslechne. Již během písničky se jí však začíná klepat hlas a s posledním tónem propukne v pláč. Nikdo z přítomných nechápe, co se děje. Jeden laskavý svatebčan děvčátko utěšuje: „Zpívala jsi moc hezky. Ty si myslíš, že se ti to nepovedlo?“ Netuší, že problém má původ někde jinde. Hluboko v duši.
„Co to mělo být?“ zajímá se matka. „Proč děláš ostudu? Ty mi prostě nemůžeš udělat radost. Tak to je.“ Janička utíká do náruče tatínka, který vždy její vystupování vnímal pouze okrajově a nikdy se v něm neangažoval. „Tati, že už nemusím zpívat před lidmi?“ Otec se diví: „A proč bys musela? Jestli nechceš, nikdo tě nutit nebude.“ Matka nasupeně opouští místnost.
Janička byla sice zbavena role cvičené opičky, ale ještě mnoho let průběžně poslouchala výčitky matky, jež se nikdy nesmířila s faktem, že jí dcera „nechce udělat radost“.
