Článek
Tělnatá sestřička v bílém čepci pečlivě zapisuje do karty potřebné údaje: „Jestlipak ty pořádně jíš? Jsi jako lunt! Když to takhle půjde dál, nebudeš mít žádnou sílu…“ „Ale já hodně jím,“ nesměle namítá holčička. „A mám sílu.“ Maminka tiše přitakává. Pan doktor už ale vyplňuje formulář: „Měsíc v ozdravovně ti jenom prospěje!“ Nikdo si nedovolí mu odporovat.
Tělocvična burácí. Děvčátko stojí na stupni vítězů a s bušícím srdcem šťastně přebírá svou první medaili. Teprve před rokem jí maminka našetřila na gymnastický dres a ona dnes zažívá veliký triumf. Radost talentované dívenky však trochu kazí skutečnost, že maminka tu není. Pracuje v prádelně a vrátí se až večer. To je škoda.
V odřeném kufru je pečlivě srovnáno několik kusů obnošeného, ale čistého oblečení a pár knížek. Budova ozdravovny pro slabé a neduživé děti je sice bývalým šlechtickým sídlem, ale holčičce, která je poprvé pryč z domova, se tu nelíbí. Je tu zima. Chodby jsou dlouhé a studené, starými okny profukuje a deka na přikrytí je tenká. Doma je vždycky teplo. V ozdravovně se velmi dbá na pravidelné jídlo a dostatek pohybu venku. Bohužel je období plískanic. Děti mají promáčené boty a aby jimi nepošlapaly čisté podlahy, musí je nechávat ve vlhkém sklepě, kde nikdy neuschnou. Holčička se nemůže zahřát, od úst jí stoupá pára a přeje si být doma. Začíná pokašlávat.
„Tak se mi ukaž, jak jsi přibrala,“ říká pan doktor. Děvčátko má neustupující kašel a zánět ledvin, ačkoli ještě před měsícem nevědělo, co je nemoc. Netuší, že podlomené zdraví mu zůstane do konce života. V tuto chvíli má ale radost, že je tu maminka a čaj bude dnes s medem.
Útlá holčička svou přirozeností neodpovídala tehdy oblíbenému prototypu mírně oplácaného dítěte, a tak bylo rozhodnuto o jeho celoživotním osudu. Netroufám si odhadnout, kolik z vás, čtenářů, vždy přesně nezapadalo do pomyslných tabulek vzhledu nebo chování. Vím jen to, že rozum má jít pokaždé ruku v ruce s citem a že na pilu se nemá tlačit.
