Článek
„Toho chlapa je úplná škoda,“ rozumuje jedna z dam, když vidí Jiřího přicházet k lavičkám. „Říkám vám, že bychom se k sobě hodili.“ „A já si zase myslím, že kdyby tě chtěl, dávno bys to věděla,“ brzdí ji kamarádka. „Hlavně, že ty víš všechno,“ pohodí hlavou dotčená žena.
O nalíčené pasti se Jiří dovídá od sousedky Marušky. „Já jen, abys nebyl v šoku, až k tobě napochoduje s bábovkou,“ varuje ho přes balkón. Nepříjemně zaskočený muž propadá panice: „Já nikoho nechci. A navíc mám cukrovku!“ „Té návštěvě se asi neubráníš. Už si koupila umělé sladidlo,“ významně mhouří oči žena.
To, čeho se Jiří obával, se stalo skutečností. V neděli odpoledne dorazila nápadnice před jeho dveře. „Napekla jsem, a mladí nakonec nepřijeli,“ sebevědomě se natlačila do bytu. Než se muž stačil nadechnout, úřadovala mu v kuchyni. „Uvaříme si kávu a budeme si povídat,“ plánovala.
Starý pán překotně uvažoval, jak problém kulantně vyřešit. Pak dostal skvělý nápad. „Maruško!“ houknul na sousední balkón. „Máme hody! Pojď se připojit!“ Dobrácká sousedka okamžitě pochopila vážnost situace a během minuty se dostavila i s talířkem obložených chlebíčků.
Že si Jiří vystačí sám a o sblížení nestojí, pochopila žena během pár minut. Ještě, že mezi ně Maruška přišla. Díky jejímu přátelskému zásahu se vlastně nic tak hrozného nestalo. Žádný trapas nebo ponížení. Jen příjemné posezení se sousedy.
„Ten Jirka vypadá celkem dobře,“ nahlas uvažuje nová obyvatelka domu. „U něj nemáš šanci,“ brzdí ji sousedky. „Tak uvidíme, jestli změní názor.“ Žena se zvedá a bez váhání míří k sousední lavičce. „Uteč, Jiří, dokud je čas!“ myslí si Maruška. A starý pán prchá, co mu nohy stačí. Má rád svůj klid a svého kocoura. Žádnou ženskou k životu vážně nepotřebuje.
