Hlavní obsah
Lidé a společnost

Nejsem opilec. Mám těžkou nemoc a budu s ní hodně dlouho. Až do smrti.

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Pestrasmes
13. 11. 9:28

Po chodníku jde hezký, asi pětačtyřicetiletý člověk. Vypadá, jakoby se těžce brodil vodou. Jeho kroky jsou nejisté a občas silně zavrávorá. Je to můj kamarád Libor.

Článek

Na malém městě znají Libora úplně všichni. To proto, že je zkrátka nepřehlédnutelný pro svůj typický vratký postoj a nevyrovnanou chůzi. Každou chvíli se může stát, že ztratí rovnováhu a upadne. Je to smutné, ale díky němu každé místní dítě ví, co je Parkinsonova nemoc.

Můj kamarád pracoval jako číšník. Někdy kolem jeho pětatřicátého roku se začaly objevovat první změny v jeho pohybech. V práci byl pomalý a občas mu něco vypadlo z rukou. Potom přišlo vyslovení diagnózy, invalidní důchod a rozvod.

Nejsem zdravotnice, proto nebudu zasahovat do oblastí, kterým nerozumím. Popíšu vám však, jak Libor žije, jak se cítí a jaké má plány do budoucna. Domnívám se totiž, že naprostá většina lidí si Parkinsonovu nemoc pojí s pozdním věkem a jen málokdo si umí představit, že by ji mohl mít někdo tak mladý, jako můj kamarád.

Libor vstane brzy ráno, aby si vzal své první léky, přičemž mu každé následující dvě hodiny zapípá mobil s upozorněním, že je čas na další. Během dopoledne je kamarád poměrně čilý. Vyráží na nákupy, k rodičům nebo na procházku do přírody. Nohy a prsty mu moc neslouží, ale přesto sbírá léčivé byliny a šípky. Jednou týdně chodí do sauny a plavat. Pokud se Libor cítí dobře, odjíždí na elektrickém kole k lesu, kde podél cesty hledá houby. Maminka se o něj pochopitelně bojí, ale chápe, že se syn jen snaží vést život tak normální, jak to jen jde. Dokud je to možné.

Únava se stupňuje. Po obědě u maminky přichází čas prvního spánku, po němž je Libor zase na chvíli schopen fungovat. Přemísťuje se do domu s pečovatelskou službou, kde žije již několik let v malém samostatném bytě. Tam se pouští do vaření večeře, což ho natolik vyčerpá, že zase usne. Do večera už průběžně jen podřimuje.

Kvůli své nemoci Libor špatně artikuluje a někdy mu téměř není rozumět. Telefonovat nemůže vůbec. Také ho trápí třes v rukou a z toho důvodu nikdy nejí před cizími lidmi. Jeho choroba postupuje sice pomaleji, než tomu bývá u starších pacientů, ale můj kamarád si naplno uvědomuje, že jednou v budoucnu ho čeká demence a invalidní vozík.

Libor svou nemoc přijímá, ale rozhodně jí nedává nic zadarmo. Na každý den má připravený plán, kterého se drží a pokud jen trochu může, vyvíjí nějakou smysluplnou činnost.

Tento článek byl sepsán kvůli Liborovi a všem mladým lidem trpícím Parkinsonovou nemocí. Je třeba, aby veřejnost měla alespoň základní povědomí o úskalích, s nimiž se pacienti denně potýkají. Ne každý potácející člověk na chodníku je totiž opilec.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz