Článek
Prakticky vždy fungovalo pravidlo tří, kdy dva tvořili jádro party a ten třetí byl do počtu. Hrdinka mého příběhu by o tom mohla vyprávět.
Holčička nikdy nikomu nevadila a každý si s ní rád pohrál. Ale pokud došlo na lámání chleba, chyběl jí ten druhý do páru. „Děti, udělejte si dvojice,“ řekla paní učitelka. A bylo to zase tady. Nejlepší kamarádky se chytily za ruce a na ni povětšinou zbyl nějaký kluk. A nebo taky nikdo. To pak byla přiřazena k někomu do trojice. Dívenka se nehroutila, ale příjemné to nebylo.
„Teple se oblečte, vyrážíme,“ zavelela vychovatelka školní družiny. „Dvojice, odchod!“ Holčička se ani nediví, že zůstala sama. V parku je hezky. Obrovské kupy spadaného listí přímo svádějí k dovádění, ale skákat se do nich nesmí. Je tu chvilka volné zábavy a potom přichází na řadu hra na schovávanou. Děvčátko dostává skvělý nápad. Když se zahrabává do té největší hromady v rohu parku, potutelně se usmívá: „Tady mě nenajdou.“
Minuty ubíhají a malá školačka ani nedutá. Dneska má tu nejlepší schovávačku! To holky určitě ocení. Jenže netrvá to už nějak dlouho? „To oni mě teď všichni hledají. Ještě chvíli počkám a pak se jim ukážu,“ plánuje si. Proč je tu ale takové ticho? Na povrch vyplouvá krutá skutečnost. Děti jsou už pryč. Nikdo ji nehledal, a když se odcházelo, nikomu nechyběla.
Holčička ze sebe oklepává listí a pomalu kráčí ke škole. Možná dostane i vynadáno, ale to ji nijak moc netrápí. V tuto chvíli ještě neví, že už po Vánocích přijde do její třídy nová spolužačka. A bude úplně bezvadná.
Tento příběh se udál už před lety, ale možná se něco podobného stalo i dnes ve vašem parku. Kéž bychom vždycky všichni měli k sobě někoho do dvojice. Kamaráda, který o nás stojí a všimne si, že jsme někde schovaní.
