Článek
Adéla byla na své malé dcery vždy pyšná. Základními pravidly slušného chování se totiž řídily prakticky od chvíle, kdy začaly mluvit. Jakmile se však dostaly mimo její dohled, probudila se v nich divoká krev.
V den, kdy si sestra vážně poranila kolenní vazy, tchán s tchyní se nabídli, že se během její léčby o vnučky postarají. Když si je však po deseti dnech přijela vyzvednout, chovaly se, jakoby právě vylezly z jeskyně. Ve vlasech měly namotané holubí peří a křičely, že potřebují dostat dědův skalp. „Však já vás zase srovnám do latě,“ pomyslela si sestra a předala jim plyšáčky, které koupila v nemocničním krámku. Ani jedna z pomalovaných indiánek za dárek nepoděkovala.
Další šok nastal při nástupu do autobusu, kdy dívenky rozjíveně a bez pozdravu proběhly kolem řidiče. Dříve, než sestra mrkla, byly na konci uličky, kde se sebevědomě usadily na zadní sedadla. „Holky, vy jste zapomněly zdravit?“ zamračila se máma, jen co k nim o berlích dopajdala. Malé rebelky mlčely a tvářily se, jako by spadly z višně. Podobný incident se zopakoval ještě u pekaře a v čekárně obvodního lékaře.
„Děda nikdy nezdraví,“ vysvětlovaly holčičky během výchovné chvilky. „Taky mluví sprostě.“ „Dědeček ať si dělá, co chce. Vy víte, jak se máte chovat,“ pozvedla obočí Adéla. Dcerky jednohlasně přikývly, ale stále ještě neměly ve věci úplně jasno. „Dospělí tedy nemusejí děkovat a zdravit?“ zeptala se mladší z holčiček. „To by měli dělat úplně všichni,“ usekla rozhovor matka.
Sestra došla k závěru, že nejlepší bude s tchánem promluvit a po dobrém mu vysvětlit, že alespoň v přítomnosti vnoučat by se měl chovat slušně. Bude to sice nepříjemné, ale nedá se nic dělat. Každý rozumný člověk přeci musí její záměr pochopit. Připravila si řeč a hned na druhý den se vydala do boje.
Děda s babičkou seděli u stolu a pili kávu. „Děkuju vám za pomoc,“ usmála se Adéla a položila před ně velkou bonboniéru. „To byla přeci samozřejmost,“ mávla rukou tchyně. „Škoda jen, že mě celou dobu bolely zuby. Bylo to hlavně na tátovi.“ „Jo, ale to nevadí,“ zahučel tchán a hlasitě usrknul z hrnku. „Hráli jsme si na indiány a byli jsme v tom parku, kde děti skáčou na trampolínách.“ „Tak to je super,“ vydechla sestra a větu, která ji pálila na jazyku, spolkla.
Adéla se nakonec rozhodla brát věci takové, jaké jsou. Neotesaný tchán se nezmění, i kdyby ho skalpovali, a proto není třeba dělat v rodině dusno. Je to vlastně hodný chlap. Škoda jen, že ten malý kluk, co se v něm skrývá, se nikdy nenaučil děkovat a zdravit. Všechno by mohlo být mnohem jednodušší.
