Článek
Děda stál před otevřenou skříní a lámal si hlavu nad problémem, který obvykle trápí ženy. Při pohledu na své šatstvo správně usoudil, že v seprané flanelové košili a manžestrových kalhotech do lázní vyrazit nemůže. Jeho zoufalství bylo tak patrné, že jsem mu v obchodě pomohla vybrat několik hezkých volně kombinovatelných kousků, dva páry bot a praktickou pánskou tašku. Když si pak ještě těsně před odjezdem zašel k holiči, v tu ránu z něj byl pravý lázeňský švihák.
První dva dny se děda po lázeňském areálu pouze nesměle rozkoukával. Společnost mu dělal spolubydlící, který se již od prvního momentu projevil jako dobrý parťák se speciálním smyslem pro humor. Sice se málokdy zasmál, ale vše, co pronesl, mělo neskutečnou šťávu a vtip. Nebylo divu, že se jiskrný bavič stal miláčkem všech žen, které s ním na večerním tanečku seděly u stolu. Tichý děda se logicky ocitnul v jeho stínu. Pak se však situace nečekaně obrátila.
„Kdyby něco, tak máš továrnu na zdravotní ponožky a jsi za vodou,“ mrknul na dědu jeho nový kamarád. Ukázalo se, že v dobré víře rozšířil historku, která měla nesmělému spolubydlícímu zajistit dámskou přízeň. Již toho večera se ukázalo, jak mazaný to byl tah.
„Můžu se zeptat, kolik vám je let? Řekla bych, že žádný z přítomných pánů nevypadá tak dobře jako vy,“ lísala se k dědovi jistá zachovalá šedesátnice během tance. „Mně nemusí nikdo nic říkat, to já hned poznám, kdo je na úrovni. Ten váš spolubydlící je jednoduchý člověk, ale vy máte na první pohled něco v hlavě.“ Děda se jen pousmál. Hra se mu právě začala líbit. Již následujícího dne se mu od oné paní dostalo důkazu té nejvyšší náklonnosti.
Díky kamarádově lži si děda celý měsíc lázeňského pobytu užil jako sultán v arabské telenovele. Svědomí odhodil stranou a bral vše, co mu život nabídnul. Před návratem domů vyhodil starou telefonní kartu a se spolubydlícím se domluvil na tom, že si podobnou spanilou jízdu zopakují hned příští rok. Život mají přeci jen jeden.
